5. Kapitola: Záhada vyřešena

10. ledna 2012 v 17:29 | Lady Malande
5. Kapitola: Záhada vyřešena

Anne se téměř neslyšně vysoukala ze své postele u okna, popadla první župan, který měla po ruce a takovou maličkost, jako jestli je její, vůbec neřešila. Protáhla se kolem Veronic a Edith Nottové, které kupodivu ani trochu nevyrušila z původní činnosti, tedy spánku. Cvaknutí kliky ztlumila, jak jenom nejvíce mohla, načež se odebrala na chodbu. Až tam si uvědomila, že župan není její, nýbrž Edithin. Kupodivu jej měla tak akorát, proto to už dále neřešila. Byla dost taktní na to, aby se nehrabala v cizích věcech, takže zůstaly kapsy županu nedotčené. Anne se obrnila potřebným dostatkem odvahy, načež se odporoučela ven z pokoje a následně i ze Zmijozelského prostoru.
"Lumos!" Špitla ke své hůlce, jejíž konec se jako na povel rozsvítil. Bradavické chodby byly v tuhle dobu strašidelné. Z každého druhého výklenku na ni civělo brnění, a když už ne to, tak musela čelit obrazům, které o ní mezi sebou pohoršeně debatovaly. Měla jediné štěstí, že byli ten den Pobertové tak unavení, že neměli na žádné velké akce s pověstným Plánkem chuť. Ten jen ležel na Jamesově nočním stolku, zatímco Anniny kroky se minutu od minuty přibližovaly k Vstupní bráně hradu. Tam se hnědovláska zastavila; cosi zabrblala, brána se otevřela a ona tak mohla bezpečně vyjít ven z hradu. U jezera spatřila obrys jakési postavy. Čím víc se blížila, rozeznávala v ní typicky Snapeovské rysy. Zmijozelský hábit, poněkud větší nos, mastné vlasy… klasika. Stál zády k ní, proto mu přiložila ruku na rameno. Snape se prudce otočil jejím směrem s hůlkou připravenou k útoku. Jakmile v příchozí poznal Anne, ušklíbnul se.
"Tak jsem zde…" Pousmála se. No co byste řekli že Snape na to… nic. Opět bylo ticho jako v hrobě. Mladík Anne propálil pohledem, načež se odebral k jakémusi křoví těsně vedle brány z pozemků. Cosi směrem ke křakům zamumlal a párkrát mávnul hůlkou. V ten moment z houští vyšel mladý muž, od pohledu tak 28 let. Hnědé dredy mu spadaly sotva po klopu provokativního kabátu z červené kůže. Muž byl na tu dobu oblečen už tak nezvykle moderně. Mimo kabátu měl na sobě potrhané černé rifle, jakési rukavice bez konečků prstů a celkově Rockerský zjev podtrhovaly předpotopní, vysoké šněrovací boty, které sahaly těsně pod kolena. V modrých očích se mihala samolibost, dobrodružnost, pýcha, či pohrdání. Nemusel se ani otáčet, aby v něm dívka poznala svého bratra.
Scabiorovi - smrtijedi na entou. Matka sestra u Munga a otec slavný lékouzelník. Byli to skrz naskrz smrtijedi a dávali to na sobě pořádně znát (bez černých brýlí ani ránu). Byť měli u Voldemorta vcelku dobré postavení, jejich syn byl pouhopouhým lapkou; jednu dceru vyškrtli z rodokmenu, druhé k tomu moc nechybělo a třetí… tak to radši pomlčím //že Aničko…//
Therese Scabiorová, starší ze starších sester, ta, se kterou Anne rodiče vždy srovnávali. Paradoxně ji i přesto měla ze všech sourozenců nejradši. Therese se již rok pyšnila právoplatným titulem doktorky filozofie. Byla zaměstnaná v obyčejné mudlovské nemocnici jako logopedka. Tím si vysloužila jednoznačnou jízdenku z rodiny Scabiorových…
Další sestrou byla Barbara Scabiorová. Ta si nedovolila odporovat rodičům v jejich kouzelnických vizích. Po úspěšně dokončeném studiu v Bradavicích se ujala postu vrchní zaklínačky v jedné z poboček Gringottovy banky v Irsku. Moudrá to žena… odjela do Irska, vykašlala se na Voldyho, vzala si bohatého, hezkého a hlavně milujícího muže a skončilo to tím, že Anne měla už 2 měsíce neteř.
Poslední ze sourozenců byl Charles. Nejstarší, nejmoudřejší, nejlepší. Kecy, kecy, kecy. Scabior nebyl ani moudrý, ani dobrý - byl maximálně tak nejstarší. Nikdy mu nebylo z hůry dáno stát se starostlivým starším bratrem, který by se za každých okolností dokázal postarat o své mladší sestřičky. Byl to zkrátka smrtijed každým coulem. Od doby, co odjely Terka s Barčou z Anglie si Anne připadala sama, jako ještě nikdy. I když byl Scabior čutna, Anne musela uznat, že se k ní nikdy nechoval tak odporně jako k Therese a Barbaře. Možná to bylo tím, že byla nejmladší; možná se mu konečně rozsvítilo v kebuli a přišel na to, že sestry nejsou jenom od mučení… Bral ji jako kamarádku, které může říct kdykoli cokoli a ona ho neodsoudí. //Po dalších asi deseti řádcích zjistíte, že se šeredně spletl xD// Bylo obdivuhodné, jak si dokázal plnými doušky užívat svého titulu, mučení, zavírání i zabíjení nečistokrevných kouzelníků. To se Anne příčilo. Chápala, že mučení je povinností každého, kdo se dá na temnou stranu. Myslela si však, že až Voldemort zjistí, že jsou její předností lektvary, nebude muset tyto činnosti podnikat. //hahahahahahahahahahahahahaha//
"Scabi?!!! Co ty tady děláš?!" Nechala Snapea Snapeem a rozeběhla se přímo ke Scabiorovi.
"Nazdar sestro" Zasmál se a pro jistotu roztáhl ruce, neboť věděl, co bude následovat. Anne mu vlítla do náručí. Malinko zavrávoral, ale rychle nabral zpět potřebnou rovnováhu.
"Ty! Rok ses ani neukázal, nehledě na to, že jsi neodpověděl ani na jeden dopis! Víš ty vůbec, jaký jsem měla strach?!" Jakmile se Anne nabažila bratrova objetí //xD//, pustila jej a nasadila výchovný výraz.
"Nehraj si na matku… tak hrozná stejně nikdy nebudeš"
"To byla pochvala?" Muž jen pokrčil rameny.
"Ještě pořád jsi mi neřekl, co-"
"Jak dojemné… budeš cvičit Cruciatus" Do dialogu se vložil Snape, který jim okamžitě spálil jakýkoli sourozenecký výbuch emocí.
"Cože? Vždyť to je přece zakáz-"
"Zakázaná kletba a osmnáctileté děti by se jí měly vyhýbat. Takhle jsi to myslela?" Ušklíbnul se Scabior. Anne na něj vyplázla jazyk, načež se otočila na Snapea.
"Koho budu mučit?"
"Jeho" - Snape
"Mě…" - Scabi
"Tebe?!" - Anne "Ne… nepřipadá v úvahu. Nemůžu mučit vlastního bratra!"
"Sem to říkal. Jsi srab! Kdyby tě vzali, bylo by to chyba všech chyb!" Křikl muž. Ann v ten moment drápla pro hůlku.
"Cos to řek?"
"Že jsi srabotka, stejně jako Pettigrew a tady Srabus. Nedokážeš mě zmučit, protože na to nemáš žaludek. Neuměla bys poslouchat, jak křičí někdo, koho máš ráda"
A:"Sakra nedělej mi tady výčet vlastností!"
S:"Ok… spal jsem s tvojí kámoškou!"
A:"Cože?! Se kterou?!!!!!" V dívce se postupně hromadil vztek. Teď už dokonce křičela.
S:"Jak si to mám asi tak pamatovat!!"
A:"Jméno!"
S:"Nevím!!"
A:"Mám ti pomoct vzpomínat?!" Stiskla hůlku ještě pevněji.
S:"Nějaká Vanessa, Vanda, Vendy nebo Vero… jo! Byla to Veronic!!"
A:"Jugsonová?"
S:"That´s it!"
A:"Ty kriple!!! Crucio!!" A je to tady. Anička opět udělala to, co Scabior chtěl.
Inu sesunul se mladík v bolestech na kolena. Nekřičel, nebrečel, nerozhazoval bolestné pohledy všude kolem, ba naopak. Stále měl na tvář typicky samolibý úsměv.
Říká se, že 1. Crucio je zlomový bod. Buď si tuto kletbu zamilujete, nebo ji budete nadosmrti nenávidět. Annin výraz však nevypadal na to, že už by to slovo nechtěla už nikdy slyšet…
"To je všechno? Slabota…" Pronesl pohrdavě Scabior. Anne v sobě jen tak, tak zadržovala chuť mučit ho dál. Ne, to prostě nešlo. Neudělá další věc, kterou měl její bratr předmyšlenou sedm let dopředu. Takhle s ní manipulovat neměl nikdo, kromě Verči, právo.
"Mizero…" Tentokrát jím pohrdala Anne. Sklopila hůlku, věnovala mu pohled typu "Jak jsi mohl?!", načež se rozeběhla do hradu.
***
Okny v klubovně pronikaly paprsky odpoledního slunce. Ano, vidíte správně… slunce. To je taková ta kulatá věc na obloze, která se dnes, asi po třech měsících, objevila. Na dubovém stole uprostřed klubovny stál obrovský, černý psací stroj. Už týden si jej ředávali nejchytřejších studenti všech kolejí. Situace se měla tak, že teď už profesorka Loučková slíbila nejnovější slovník řeči Jezerního lidu tomu, kdo ten máslostroj spraví.
Dnes u psacího stroje stála Therese. Netroufla si však na tu věc sahat, takže tam stroj prostě jen tak ležel, zatímco Terka jej s připravenou hůlkou pozorovala. Druhou živou duší v místnosti byla Sonia. Ta jen stěží maskovala smích knihou před obličejem.
"Teri, po stopadesáté páté, nespravila to ani ta šprtka Evansová… vážně si myslíš, že ty to dáš?"
"Jo!"
"Jenom aby…"
"Sonia nechtěla bys to zkusit první?"
"Nechtěla" Tmavovláska důležitě otočila list knihy.
"Čte se ti vzhůru nohama dobře?!"
"Očividně… a neruš mě! Já se tady snažím dělat že něco dělám!"
Na to se Therese jen zhluboka nadechla, nechápavě zakroutila hlavou a otočila se na psačák. Následně na něj namířila hůlkou a nejistě pronesla první zaklínadlo, tedy Reparo. Kouzlo se od stroje odrazilo a zamířilo na Terku, která jej musel odrazit Protegem. Obě dívky vytřeštily oči, ale Terka víc.
"Sonia viděla jsi to?! Viděla?!!! Máme důkaz!!! Ta baba nás chce zabít!!"
"Ne to TY MĚ chceš zabít!"
"Přestaň, to není vtipné"
"No to teda není! Ono je to k pláči, Terko!" Ticho.
"Sonio počkej, když se od toho odrazilo Reparo, mělo by to odrážet i ostatní…" Terce se na čele objevilo pár vrásek od přemýšlení.
"… takže hledáš něco, co odráží kouzla, což je blbost, protože obranná kouzla kletby vstřebávají, že…"
"Ale vstřebávají jenom tehdy, když je použito jen jedno"
"A ty si jako myslíš, že Svíčkovka (prof. Loučková) seděla celý večer v kabinetu a zabezpečovala to tak, aby to nikdo nemohl opravit?"
"Jo"
Smích.
"Zdar… co podnikáte?" Do klubovny se vploužila Veru. Obdařila Soniu i Therese znuděným úsměvem, docapkala k prvnímu příhodnému křeslu, do kterého se následně usadila.
"Čest soudružko… řešíme záhadu psacího stroje, jdeš řešit s náma?"
"Klidně, stejně se nudím… bez Rega žádná prdel"
"To věřím…" ušklíbla se Sonia.
"Ahoj Veru" Ozvala se po chvíli Terka.
"Já osobně si myslím, že nejlepší oprava je ten stroj zničit." Co na srdci, to na jazyku… //že Veru//
"Dobře Veru, ale jak to chceš ničit, když to odrazí všechny kouzla…" Zopakovala trpělivě Terka.
"Ne počkej to je chytré! Jestli to Svíčkovka zabezpečila jenom proti zpravovacím kouzlům…" Tmavovlasá Havraspárka koukla na spoluprefektku všeříkajícím pohledem.
"…tak by je mohly ničící kletby poškodit nebo úplně zrušit. Sonio dobře ty!!!!"
"Taky si poslední dobou říkám…"
"Takže to jako musíme zkoušet zničit?"
"Jo" - jednohlasně.
Dívky se shromáždily kolem stolu, čímž vytvořily takové pomyslné kolečko okolo psacího stroje. Chvíli se ještě dohadovaly, která z nich začne, ale nakonec se role prvního ujala slečna Maddisonová.
"Bombarda!" Pronesla rázně a zřetelně. Kouzlo se samozřejmě od štítu odrazilo, ale to už byla připravená Veru, která všechny tři držela pod Protegem Maxima.
"Diffindo!"
"Reducto!"
"Ebublio!"
"Evanesco!"
"Destructo!"
Raz, dva, tři "Feraverto!"
"Veru co to bylo?!"
"No Feraverto!"
"Vždyť to je přeměňovací kouzlo!"
"Fakt? Hustý…" Po krátké zvukové vložce představení pokračovalo. Z úst každé z dívek padlo tolik ničících kleteb, že si to snad ten štít ani nezasloužil. Veru už byla bezradná, jelikož se ani po patnácti Ebubliích a dvaceti Reductech nic nedělo. Deset minut na to se už Terka mračila, Sonia jí nadávala do ichtilů a Veru se z nudy snažila mrkat jedním okem, což vypadalo, jako by měla tik. Když tu, co se nestalo! Ve štítu kolem psacího stroje se začaly tvořit rýhy, jež se postupně zvětšovaly. Obranná kouzla profesorky Loučkové začala pomalu, ale jistě ustupovat kouzlům útočným. To jednoznačně potvrzovalo teorii Havraspárských prefektek… V následujícím okamžiku přestala všechna zaklínadla, jež stroj chránila působit. Štít se rozpadnul na milion dvoucentimetrových jiskřiček, které se při dopadu na tvrdou zem rozplynuly. Verči se to tak líbilo, že jich dokonce pár zachytila na hrot své hůlky. Pak byla strašně naštvaná, když jí to před očima zmizelo…
A měli vyhráno. Terka na psací stroj seslala poslední, obyčejné Reparo, čímž jej uvedla do aktivního chodu. Záhada vyřešena….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist