7. Kapitola: Tekutiny

10. ledna 2012 v 17:31 | Lady Malande
7. Kapitola: Tekutiny

Do vstupní síně hradu dobíhali poslední opozdilci typu Potter, Greenová, Pettigrew, Malinovski a spol. Před vstupní bránou stála McGonagallová, která si zpozdilce přísným pohledem měřila. Sirius s Anne se celou cestu k bráně prosmáli. Anne si až teď uvědomila, co si musel Black protrpět. Ne že by ho snad litovala, ale její mínění o něm samotném od základů změnilo. Zároveň ji zaráželo, jak podobný život vedli. Sirius rodinu tak moc nenáviděl, že by udělal cokoli, aby se postavil zlu. Anne svou rodinu naopak nade vše milovala, a byla by se kvůli ní schopna postavit třeba i svým životním cílům. Jedno však bylo jisté. Nechtěla a nemohla si připustit variantu, že by se snad pokusy o záchranu kouzelnického společenství od Voldemorta a smrtijedů podařily. Kdyby snad došlo k válce, věděla, na jakou stranu by se postavila drtivá většina jejích přátel…
Therese by jistě bojovala proti Voldemortovi, už kvůli původu. Nikdy jí nebylo jasné, jak může být mudlovská šmej - čarodějka tak chytrá a nadaná. V kontrastu s ní by se mohla jít půlka smrtijedů zahrabat někam hodně hluboko… O to víc ji mrzelo, že za dva, tři roky, bude muset stát proti ní.
"Hej…Scab-Anne… jsi mezi náma?! Jdeme!"
"Jo, už jdu…" Zamumlala na Potterovo popohnání, čímž opustila apokalyptické myšlenky. Teď už jen stačilo vyhrát tu soutěž, omluvit se Potterovi za ten výstup na schodech, uhladit to s Veru, koupit dárek k narozeninám pro Soniu a říct Terce, že se jednou jejich cesty nenávratně rozejdou, neboť ona skončí u smrtijedů… jak prosté.
Západ slunce se konal přibližně před půlhodinou a chudáci Angličané z toho opět nic neměli, protože zas bylo tak zamračeno, že bylo vidět jedno velké //hovno// nic. McGonagallová sedmáky dovedla, soudě podle křiku Mandragor, ke školním skleníkům. Její kroky se zastavily až u jakési obrovské zdi. Uprostřed se vyjímaly krásně zdobené dveře, opatřené secesní klikou. Všichni studenti vydechli v úžasu, až na Malinovského, který se při chůzi díval do země, takže nebylo divu, že do zdi plnou parou narazil.
"Au! Ku***(čti kurva) já jsem si zlomil nos"
"Pane Malinovski, kroťte se. Nejste v řadě na obědy!" Okřikla ho McGonagallová.
"Promiňte, profesorko" Alexejevič sklapnul a ztratil se kdesi v houfu.
"Na start se připraví pan Lupin se slečnou Jugsonovou!" Po vyvolání první dvojice se přede dveře postavili Remus s pobledlou Verčou. Theres se Soniou se na o dost menší spolužačku povzbudivě pousmály a Terka jí dokonce ukázala gesto á la "Držíme palce". Veru se jen pokusila o více než chabý úsměv. Lupin stiskl kliku, dveře se otevřely. První dvojice zahučela dovnitř.
Čekající mezitím vytvořili jakési debatní kroužky. Therese, Sonia, Anne a Lily tvořily jeden; Sirius, James s Peterem tvořili druhý; Malinovski s Underforestem třetí, Srabus, Narcissa s dalšími Zmijozelskými čtvrtý a nakonec takový ten plebs, který není zájmem mého psaní…
"Ej Karlos já furt nemůžu rozbalit ty žáby… helfneš?" Alexejevič Karlíkovi podal sáček čokoládových žabek, který se pokoušel už dva dny roztrhnout.
"Jasně vole… ukaž" Sotva se hnědovlasý mladík sáčku dotknul, obal se rozdělil. Chlapcům se naskytl pohled na zlatou žabku s obrázkem Helgy z Mrzimoru. Oba se potěšeně usmáli. Když tu náhle hup! A žába byla venku.
"Ty vole chyť ju! Ta byla prémiová!"
"Hej Karlos ty jsi kokot… si to vypustil, tak si to chytej sám vole!"
"O tam je! Sedí tam na tom šutru vedle Pottera"
"Pánové Malinovski, Underforest… na start!" Houkla McGonagallová.
"Kráva stará dojebaná…" ulevil si Malinovski.
"Ale profesorko, nám tam zdrhl takový malý hajz - totiž žába!"
"Ani nevíte, jak moc mne to mrzí, pane Underforeste, ale najdete si ji, až po průchodu."
Jenom co se za těma dvěma zavřely dveře, vybuchnul celkový záchvat smíchu.
Netrvalo však dlouho, a profesorka vyvolala další nebohé…
Po nějakých pěti dalších dvojicích přišli na řadu také Anne s Potterem. Dveře se před nimi automaticky otevřely i zavřely. Dvojici obklopila tma.
"Lumos!" Šeptl Potter ke své hůlce, čímž osvětlil dlouhou, úzkou chodbu. Byla prázdná. Po pěti minutách chůze narazili na betonovou zeď. Anne konečně vyndala hůlku, James se zamračil.
"A co teď?"
"Pottříku máme tady zeď, hůlky a jsme připraveni na přeměňování tak co bys asi tak řekl, že uděláme?!" Na to se James zamračil ještě o něco víc, uraženě zamumlal něco jako "Já tady taky vůbec nemusím být" a přiblížil se k Anne.
"Pottere, umíš Aqua Eructo?"
"Jo…"
"A to jako myslíš, že jo; víš, že jo nebo nemáš potuchu, o co jde a jo říkáš jenom tak?"
"Ty mě podceňuješ Scabiorová!"
"Nepovídej…" James se naštval, přešel ke zdi, mávnul hůlkou a pronesl ono zaklínadlo. Původní stavební materiál zdi, beton, se v tu ránu proměnil na vodu. Nevábná šedá barva zdi se tedy změnila na azurově modrou.
"Asius!" Anička hrotem hůlky ve vzduchu obkreslila dvojitý oblouk. Stěna definitivně zmizela a před Jamesem se ocitl mrak páry.
"Páni! Já jsem… nevěděl jsme že…dobře ty!"
Dívka se pousmála. Po dalších přibližně třech minutách chůze narazili na obří láhev jakési tekutiny, kolem níž pobíhaly mraky bílých myšek.
"Reducio" Pronesla s klidem v hlase Anne. Láhev se zmenšila na svou původní velikost. To už se vzpamatoval i James, který chytl dvě myši.
"Feraverto!" Třikrát na ně klepnul hůlkou, švihnul a mávnul. Místo myšek se mu v rukou objevily dva stříbrné poháry. Anne do nich nalila tu věc.
"Tak nazdraví Scabiorová"
"Nazdraví…" Hnědovláska vzápětí zjistila, že je ta záhadná tekutina máslový ležák. Vzpomněla si na odpoledne s Blackem, což ji donutilo k úsměvu.
Jakmile dopili poslední kapku, objevil se ve zdi před nimi otvor. Anne k němu došla a následně se zhrozila. Na díru totiž navazovala skluzavka, na jejíž konec nebylo vidět. Z toho usoudili, že končí někde v temnotách pod něma.
"Kde to končí?" zeptala se zvědavě Anne.
"Těžko říct. Ale je to dlouhé… na konci bychom jeli hodně rychle…" odpověděl James. Dívka si už, už sedala, když ji Potter zastavil. Namířil na skluzavku hůlkou a cosi zamumlal. Skluzavka začala nabírat hrany a stupňovitý tvar. Do dvou vteřin se před Anne objevily schody.
"Prosím madam…" prohodil ke společnici a teatrálně se uklonil.
"Hmm…překvapuješ mě, Pottere" Pozvedla obočí a vydala se po schodech dolů.
Po úspěšném slezení posledního schodu spatřila hnědovláska v záři Jamesovy hůlky krásně zdobenou místnost. Uprostřed ní seděl na kovovém bidýlku fénix.
"Ten je Brumbála…" vydechl James. Anne se radši neptala, jak to ví… "Fawksi!" zvolal Potter. Fénix zvedl hlavu a z hrdla mu vyšel příjemný zvuk. James se bezmyšlenkovitě vydal k němu. Nebýt Aničky, byl by teď, kdo ví kde.
"Počkej! To nebude tak lehké" Křikla, mladík se prudce zastavil. Dívka si klekla k podlaze, začala po ní přejíždět hůlkou a k tomu mumlala jakési formule. Podlaha se, až na pár míst, propadla. Jamesovi spadla brada.
"To-to-to… kdybych na to…"
"Propadlo by se to… tak pojď, běží nám čas" pronesla Anne, jako by se nechumelilo. Vzdálenost mezi něma a Fawksem překonávali dlouhými kroky z kamene na kámen. Po chvíli byli přímo uprostřed - u fénixe.
"Chyť se mě" James natáhl k Anne ruku.
"Proč bych to měla dělat?"
"Chceš se odsud dostat ne?!" Optal se James. Hnědovláska se tedy přemohla a stiskla nabízenou dlaň. James popadl ptáka za ocas, načež se místností rozlehlo zašumění křídel a zlatý záblesk.
Octli se zpět ve velké síni.
"Výborně! 24 minut 23 sekund. Gratluji, zatím jste druzí." Ozval se nadšeně Kratiknot.
"Kdo je první, profesore?"
"Pánové Malinovski s Underforestem. Je to neuvěřitelné… byli hotovi za deset minut!"
"Když měli motivaci…" Zazubil se James. Anne zvedla ukazováček a druhou rukou zašátrala v kapse.
"Myslíš tuhle motivaci?" Mladík sklouznul očima k dívčině pravé dlani, na které jí seděla zlatá, pohybující se žabka. Překvapení jednoznačně překonal výbuch smíchu, který pohltil jak Anne, tak Pottera. Zmijozelka sjela osazenstvo síně bezvýznamným pohledem. Všimla si hloučku lidí, stojících u Nebelvírské lavičky. Kdyby se snad na to místo zaměřila, zjistila by, že na lavici leží Veru a obklopují ji Remus, Terka se Soniou, Lily a Ernie - všichni, kdo úkol ve zdraví přežili…
***
Sonia trénovala přeměňování a zároveň se pokoušela nadrtit něco o jednorožcích. Chtěla se na něco připtat Veru, ale ta se poslední dobou všem vyhýbala a o ničem s nikým nemluvila.
"Sonio nevíš co je s Veru?" promluvila na ni Terka.
"Teď nad tím uvažuju hej" zahleděla se do knihy. "… nevíš náhodou jak se rozmnožujou jednorožci?"
"To bude podobné jak u koní"
"Fajn… nevíš něco o rozmnožování koní?"
"A co kdyby sis to třeba přečetla?"
"Nemám z čeho!" Terka se zvedla, načež po ní hodila tlustou bichli s nápisem "Jednorožci mezi námi"
Chvíli bylo ticho. Sonia si po chabých pokusech o jakési
"Terko?"
"Hmm?"
"Nezajdem za Veru?"
"Vždyť stejně s nikým nemluví" opáčila se Terka.
"Jo no…. Poslední dobou se ani nemuchlá s Regulusem. Že by se pohádali?"
"Sonio! Omg přestaň spekulovat"
"Abych mohla přestat spekulovat, musím se jí zeptat."
"Dobře, tak jdeme!" Therese zaklapla svou knihu, načež se odebrala z pokoje a následně i z Havraspáru.

"Čau Veru! Kde lítáš?! Tě hle - " Sonia zmlkala, jakmile spatřila svou kamarádku, jak cosi hází do kouřícího kotlíku. Už jen skutečnost, že Veru dělala nepovinně nějaký lektvar, byla zarážející.
Skoroplavovláska sebou trhla, rychle shrábla všechny přísady ze stolu a rukou si protřela zarudlé oči.
"Ahoj Verčo, co to mícháš?" Terka na nic nečekala a rovnou se vydala zkoumat kotlík.
"Zdar holky… tohle? T-t-to nic není"
"Jo nic to není? Tak proč se to nic jmenuje lektvar pro případ nejvyšší nouze?!" Optala se rozhořčeně Terka, když se prohrabala až k pergamenu s názvem a přípravou lektvaru.
"Cože?! Kecáš… to je hned po veritaséru, tekuté smrti, a nějakých těch Snapeovských blbostech o kterých jsme se ani neučili, nejtěžší lektvar!" Ani druhá z Havraspárek na sebe nedala dlouho čekat. Vytrhla spoluprefektce pergamen z rukou, načež výrazně pobledla.
"Veru? Ty jsi…" Vytřeštila oči Terka.
"Ne! Nebo jo… já nevím!" Dívka zkřížila ruce na prsou a zmáčkla si paže. Z očí se jí vykutálelo pár dalších slz.
"Prosím tě hlavně nebul. Tady génius ti to namíchá…" kuk na Terku "… a bude to v poho, ju?"
"No to teda nebude Sonia! Zahnula jsem Regovi a on už o tom ví!"
"Hustý…" Vydechly obě Havraspárky zároveň.
"Ale tady píšou, že se to musí použít do dvou dnů. Kdy se to stalo?"
"Já nevím… asi před týdnem…"
"To jsi to nemohla říct dřív ty čutno?!" Obořila se na ni Sonia.
"A jak jsem to asi tak mohla vědět?!"
"Co vědět? Že se má při sexu používat ochrana? To bys měla vědět už od puberty!"
"No dobře… jsem hloupá husa Terko, jsi spokojená?!" Verča už zase brečela. Ač se to snažila zakrývat, nešlo to.
"Terezo nech ji být! Se z toho za chvíli sesype!!"
"Už se stalo Sonia…" Zavzlykala Veru. Terka se zamračila, přičichla ke kotlíku, koukla na návod a začala se plně soustředit na míchání lektvaru.
"Shit! Tady nepíšou, jestli půl pařátu zlatonosky, nebo celý…" Zahučela Terka.
"Jakou to má barvu?"
"Je to takové…ehm… nazelenalé" Zkřivila obličej v úšklebek.
"Tak tam dej celý… ať je prdel." Zazubila se na ni Sonia. Po chvíli usilovného míchání se z lektvaru přestalo kouřit. Bylo hotovo. Terka tekutinu přelila do skleněné ampulky, kterou předala Verči.
"Dobrou chuť" Povzbudivě se na ni pousmála.
"Tady píšou, že se ti za dvě hodiny udělá špatně. Do dalších dvou hodin by to ale mělo přejít…" Tmavovlasá Havraspárka nahlas předčetla účinek lektvaru.
"Jdeme se projít… nemůžu tu takhle sedět" Verča zvedla z křesla.
"Já bych šla, ale jsem domluvená s Remusem, že mi pomůže s těma koňma…" omluvila se Sonia. Verča se zamračila.
"Proč jsi neřekla mně?! Já bych ti s tím pomohla! Ten úkol mám už dva týdny hotový…"
Tmavovláska se už, už chystala pronést něco na svou obhajobu. Terka ji však zastavila ražedným pohledem.
"Já vím Veru… tak příště" Vydechla, vrazila Verči pusu na tvář, zamávala Terce, načež vymizela z místnosti.
"A ty Terko?"
"Já s tebou půjdu. Teda, jestli ti to nevadí…"
"Jasně že ne!"

Cestou k famfrpálovému hřišti dívky probraly kde co. Od Johnnyho, přes Johnnyho, po Johnnyho…
Asi sto metrů od cíle jejich cesty se před nimi objevil černovlasý mladík. Verča na něj se zadostiučiněním pohlédla; on dívky jen obešel a pokračoval dále.
"Regulusi počkej!" Křikla Veru a rozeběhla se za ním; mladík se na ni otočil. Měl oči plné nedůvěry, zklamání, smutku a zlosti. Až teď si Veronic uvědomila, co všechno svou lehkomyslností způsobila.
"Já… já… odpusť mi to prosím. Byla jsem opilá a…"
"Miluješ ho?" Optal se rázně a zřetelně.
"Samozřejmě že ne!"
"A miluješ mě?" Verča se zarazila. Jakto že se jí na něco takové ptal? Vždyť přece moc dobře věděl, že by pro něj udělala cokoli. Byla z toho tak vyvedená z míry, že ani neodpověděla. Regulus jen zkroušeně přikývnul a následně odkráčel od dívky pryč.
"Jo!" Křikla. Regulus se zastavil, ale neotáčel se. "Vždyť já tě vlastně miluju…" Houkla už o něco méně hlasitě. "Dokážeš mi to odpustit?"
"Nevím…" Šeptnul Regulus přes rameno. Následně odešel k jezeru. Verči do očí opět vhrkly slzy. Věnovala Terce poslední omluvný pohled, načež se rozeběhla směr hrad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:52 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist