Květen 2012

12. Kapitola: Je to jenom zlý sen

5. května 2012 v 16:28 | Lady Malande
12. Kapitola: Je to jenom zlý sen

Druhého dne, hned z brzkého rána, to v ložnici zmijozelských dívek sedmého ročníku vypadalo vskutku geniálně. Zatímco Veronic Jugsonová v klidu spinkala v postýlce, pod Silenciem, které jí musel minulého dne vyčarovat Regulus, protože ona si za boha nemohla vzpomenout na ten, cituji: "Debilní, latinský název, který je stejně na dvě věci"; Anne Scabiorová musela, jako už asi po sto padesáté páté, vstávat ke řvoucímu dítěti. A aby toho nebylo málo, dnes odpoledne si měla vyslechnout profesorský rozsudek "smrti" za mučení, Terku v bezvědomí a za všechny hříchy světa. Byla rozhodnutá vstát z postele, popadnou to otřesné děcko a zanést ho Potterovi do pokoje ač ji to bude stát třeba popraskané bubínky. Baculatá dáma ať se zkrátka jde zahrabat… šmytec, konec, finito!
Po asi třech minutách se stalo, jak předem naplánovala. Navlékla na sebe černý, saténový župan a, s nebohým chlapečkem v náručí, odkráčela směr nebelvírská věž.
Před vchodem stihla proklít asi tak tři páťáky, kteří jí odmítli Pottera zavolat, ale pak se našel nějaký prvák, který z ní měl tak nahnáno, že byl rád, že může zaplout zpět na kolej. Po pár minutách vyšel obrazem rozcuchaný, zívající a zcela nezkultivovaný James. Ten, sotva se probral aspoň natolik, že byl schopen zaregistrovat Aniččinu přítomnost, dostal do rukou malého, baculaťoučkého chlapečka v peřince.
"Prosím, teď hlídáš ty. Za dvě hodiny mám bylinkářství…"oznámila mu zcela nevzrušeně Anne.
"Ale-ale-ale já přece nemůžu tento… hlídat!"
"A to zase jako proč?"
"Protože jsem kluk a kluci tohle nedělaj!"
"Vážně? A co takhle Lupin?! Jugsonová si celou noc klidně spala, zatímco já jsem jenom poslouchala ten řev, krmila a nosila toho…toho…rozmazlence!"
"Jak může být rozmazlený? Dyť je to panenka!" pousmál se mladík na dítko, načež provedl nějaké to ťuťu-ňuňu. Ann nad tím jen protočila očima.
"Ale pekelně dobře začarovaná! No nic Pottere, tak si to s parchant-teda Jamesem, užijte a já jdu dospat dnešní noc. Nazdar!" Anne mu jen rezignovaně mávla; pak už za ní jen zašustěl župan a au revoir. Byla pryč.

U snídaně to byl opět pohled k nezaplacení. Therese se snažila něco vloudit do malé šprýmařky Zlatky, ovšem za zcela odborné asistence Sonii, která si s dítkem hrála na schovávanou. Aspoň tak se holčička najedla, neboť jinak do ní dostat nějaké jídlo opravdu nešlo.
U mrzimorského stolu to taktéž vypadalo komicky. Mali krmil výtvarně talentovanou holčičku Natalii, Karlos zase sportovně nadanou Karličku. Víte, oni si totiž, Karlík s Malinou, vylosovali jako jediný pár, dvojčata. No to si dokážete představit, jakou z toho měli nastávající tatínci radost. Maloš si automaticky porozuměl s Natalií a Karlos zase věnoval pozornost Karličce, své budoucí nástupkyni.
Poté, co Natalie snědla celou dávku banánové kaše, stalo se něco nevídaného. Natáhla k Malimu packy, zeširoka se usmála a milým, dětským hláskem pronesla "Mama". Maloše to však očividně nepotěšilo, neboť se jen tak z donucení usmál, naklonil se k Natalii a pronesl: "Já jsem táta, Nani… táta, kapiš to?" Holčičce to však očividně bylo líto a proto už začala natahovat moldánky. Dospělo to dokonce až k tomu, že Natalie propukla v panický pláč, pak se rozbrečely Karlička s Lupino-Jugsonovic Bonnie, následoval McMillanovo-Evansovic chlapeček Teddy spolu s Blackovic Bobem. Myslíte si, že je to vše? Ani z daleka ne! Panický ryk zachvátil také Maddisonovo-Greenovic holčičku Pipu, Bumbleovo-Hearthovic Robin, a pak ještě Snapeovo-Nottovic krasavce Fredericka. Takže téměř všechny děti, jež přišly do péče sedmým ročníkům. To připomnělo jakousi řetězovou reakci, případně mexickou vlnu nezvladatelného řevu, pláče a vzlykání, kvůli níž byli všichni "rodiče" i s dětmi vykázáni profesorkou Loučkovou na chodbu. A tak sedmákům nezbývalo nic jiného, než popadnout hůlky, postavit se do řady na chodbu a utišovat své nejdražší maličkosti. Oni však ani, v těchto těžkých časech, neztratili poslední špetky optimismu. Stoupli si tedy do souvislé řady na ne moc frekventované chodbě, chopili se hůlek, položili děti před sebe a…
"Deffindo! Defodio! Reducto! Bombarda! Confringo! Destructo! Deferzo! Evanesco! Expulso!" všechna tato kouzla padla za obranu zmožených studentů Bradavic a co na to děti? Byť se od nich prášilo, byly černé, zašpiněné a dalo by se říci, že i poněkud překvapené, nic se jim nestalo a byly úplně v pohodě. Chvíli po té, co kouzla ustala, se nedělo vůbec nic. Byl klid, nikdo neřval, nepištěl.
"Lidi, nechme toho. Nemá to smysl…" navrhla vševědoucně Therese Maddisonová, jež i na svou milovanou Pipu seslala více než tři ničící kletby.
"Ale já už to nedávám! Celé noci nespím, protože Frederick pláče, je mi zle, dneska jsem zvracela…" zoufalost v tónu Edith Nottové se nedala přeslechnout. Možná i proto k ní hned doplachtil Snape a něco jí potichu pošeptal do ucha.
"Má pravdu, i když je zmijozelská nán-ehm… holka, jsem chtěl říct." ozval se Ernie McMillan. "Měli bychom si to rozvrhnout tak, aby měl děcka každý půlku dne, protože jinak nás to fakticky složí…"
"Máš recht, Ernie, a začínáme od nás, Thereso." Z debatního kruhu vystoupila Sonia, která zrovna držela malou Poésy (Pipu) v náručí. Dokráčela k Therese Maddisonové, načež jí vrazila dítko do náruče. "Hlídáš. Já jsem jí měla celou noc v posteli." Havraspárská prefektka si založila packy na prsou, připravena čelit další potyčce se spolubydlící.
"To si děláš srandu, ne? Já jsem ji měla noc před tím, je logické, žes jí teď měla mít ty! A navíc, u mě přece křičela!"
"No to teda jo, když jí neporozumíš. Musela jsem ji vzít do kuchyně, aby byla zticha, víš? Takhle na ni musíš… koláček sem, masíčko tam. A ne, že ty jí furt cpeš ty kašičky, mlíčenka a já nevím co všechno! Dyť takový sajrajt by ti ani pes nežral. Sbohem!" Sonia jen zasalutovala, načež odběhla kamsi pryč… Po jejím vzoru se strhla, do slova a do písmene, lavina…
***
Uběhl už celý další úmorný týden, ze kterého Anne vyvázla "jen" s monoklem, podvrtnutým kotníkem a zlomenou rukou v důsledku toho, že jí tři nebelvírští páťáci podstavili nohy. A představte si, že všichni naráz… Aby toho ještě nebylo málo, život jí připravil zkoušku jménem jáma lvová, alias ředitelna a rozsudek o své další existenci.
Inu první překážku, tedy schody do ředitelny, již měla za sebou a pokračovala k zaklepání na dveře. To ovšem ani nemusela dělat, jelikož se před ní dveře samy otevřely. Anne tedy nakoukla dovnitř. V prostorně vyhlížející místnosti, v jejímž čele se nacházel majestátný stůl, židle a fénix Fawkes, byli, vyjma ředitele, Horacio Křiklan, Dorcas Loučková a Minerva McGonagallová. Mezi Loučkovou a McGonagallovou však seděl Křiklan; všichni si jistě domyslíme, že by si ty dvě s největší pravděpodobností vjely do vlasů…
"Dobré odpoledne." Pípla Anne sotva slyšitelně. Všichni přítomní jí na pozdrav odpověděli, snad až na Minervu, která se jen ušklíbla.
"Posaďte se, slečno." Brumbál ukázal na křeslo před sebou. Anne se tedy váhavě usadila. Neřekla ani slůvko, proto tedy pokračoval. "Použila jste zakázanou kletbu na pozemcích školy, slečno, nehledě na to, že ještě nejste plnoletá. Jaký trest byste si udělila?"
"Rozumnou domluvu a vyřizování korespondence profesorkou Loučkovou, pane řediteli." Křiklan musel zasáhnout, aby se horkokrevná Dorcas nezapojila do situace. I on sám jenom zíral, jak se ta hodná, malá, zmijozelská holčička proměnila v drzého fracka.
"Hrozí vám vyloučení z Bradavic a Vašim rodičům pobyt v Azkabanu."
Dívka na to nic neřekla. Jen mlčela, přičemž zírala z okna na kapky dešťo-sněhu.
"Když dovolíte, pane řediteli, jala bych se slova." Spustila McGonagallová. "Slečna Scabiorová nejednou porušila školní řád a vše jí bylo tolerováno. Její prospěch v Přeměňování se hodinu od hodiny zhoršuje; předpokládám, že je tomu tak i v ostatních předmětech, není-liž pravda, kolego?" profesorčin pohled putoval neomylně ke Křikovi.
"Já nemám se slečnou Scabiorovou v lektvarech žádný problém. Někteří by se od ní mohli učit, Minervo, a myslím tím jisté žáky Vaší koleje. Potterovi s Blackem by větší koncentrace neuškodila."
"Ale v Obraně je zajisté slečna Scabioro-"
"V Obraně proti černé magii slečna Scabiorová vyniká a, byť má očividně vlohy spíše pro černou magii, včera se jí podařilo Expecto Patronum jako jedné ze čtyř studentů a to prosím z celé třídy. Něco dobrého v ní tedy ještě logicky je. Navíc plně souhlasím s kolegou; pánove Black a Potter už mi delší dobu pijí krev. Myslím, že příště nezůstane jen u vyřizování korespondence…" Opáčila směle Loučková.
"Chcete mi tím snad naznačit Dorcas, že jí schvalujete to, co udělala?! Souhlasíte se smrtí otce čtyř dětí a-"
"Počkejte, on zemřel?" všechny oči v místnosti se zaměřily na Anne.
"Co byste také čekala, po patnácti Cruciatech…" odsekla McGonagallová. "Žádám proto slečnino okamžité vyloučení a prošetření případu náležitou komisí.
"Sakra jakou zase komisí, Minervo? Copak jste zapomněla na to, že jsme pod vlivem Voldemorta?! Ministerstvo je prošpikované jeho lidmi! Vždyť je to ještě dítě proboha!"
"Kvůli její nerozvážnosti zemřel nevinný člověk! Chtěla bych Vás vidět, Dorcas, jak byste to vysvětlovala jeho rodině!"
"To mne asi uvidíte, protože jsem to dostala za úkol oznámit já…"
"Výborně. Na to si počkám."
"Děkuji Vám, kolegyně. Myslím, že to stačilo.
Obávám se, že nic, než hlasování nám v tomto případě nepomůže. Kdo je tedy pro okamžité vyloučení slečny Scabiorové…" do vzduchu okamžitě vystřelila ruka Minervina a hned po ní i, již o něco váhavěji, ruka Horaciova. Ten Aničce věnoval zpytavý pohled, který jakoby do světa řval: "Co se to s Tebou stalo, holka jedna umanutá…?"
"Kdo je pro setrvání slečny Scabiorové, ovšem s trestem adekvátním jejímu činu…"
Tentokrát se zvedla ruka profesorka Loučkové. Anne už viděla mžitky před očima…
"Je tedy rozhodnuto." pronesl ředitel tiše.
"Ne! To ne, nemůžete mě přece jen tak vyhodit. Já… nemůžu se vrátit domů, chápete? Naši mě zabijou a…"Aničce se hlásek postupně lámal, u JÁ se zlomil a z očí jí dokonce i vyteklo pár slz. McGonagallová už se samozřejmě nadechovala k nějaké poznámce…
"Děkuji Vám, dámy, to bude prozatím vše." …Brumbál ji však jedním pohledem umlčel.

V ředitelně nakonec zůstali jen ředitel, Křiklan a Anne. Ta už měla delší dobu skelné oči, ze kterých se v proudech valily slzy. Pohledem těkala z Křiklana na Brumbála a zase zpět.
"Oni mě zabijou… pane, vy přece víte, že jsou toho schopni! Učil jste je, znáte je! Já se k nim nemůžu vrátit!" Teda můžu, ale leda tak s diplomem z OVCÍ, Znamením zla na předloktí a se dvěma kily sušené Mariánky. Pomyslela si, ale i přes to dokázala vytvořit zcela důvěryhodný pohled bezradného člověka.
"Stejně jako jsem učil všechny vaše sestry a mohu Vám s klidem v duši říci, že ani jedna nebyla takové kvítko." Odpověděl Křiklan.
"Horacio, proč jsi hlasoval pro vyloučení slečny Scabiorové?"
"Slečna je bezpochyby velmi nadaná čarodějka, ale já jsem na pochybách, zda svého talentu právně využije…"
"Naučit studenty, jak správně využít svých schopností, je přeci náš úděl."
"To jistě ale…" ředitel na Křikovi spočinul zaujatým pohledem; Horacio hledal ta správná slova, až je našel. "… Anne se pro stranu zajisté již rozhodla-"
"Ale to není fér!!! Já… já prostě nemůžu jet domů! Jestli mě tam pošlete, budete mi zítra dávat na hrobeček kytičky… pokud vůbec nějaký hrobeček mít budu."
"Je mi líto slečno, vše podstatné již bylo řečeno. Budu Vás muset požádat o co nejrychlejší opuštění školy." Anne se z očí vyvalila další Amazonka slz, načež se zvedla, otřela si dlaněmi zarudlá kukadla a naposledy se zahleděla na ředitele.
"Leda že by…"
***
Anne seděla na chodbě před ředitelnou, opřená o stěnu, kolena u těla, hlavu v dlaních. Přemýšlela tak zapeklitě o Brumbálově nabídce, že si dokonce ani nevšimla přítomnosti dalšího člověka. Tedy všimla, jen k oné osobě ani nemusela vzhlížet, neboť i bez toho poznala, o koho se jedná.
"Buď mě vyhodí ze školy, nebo budu špehovat pro nějakého ptáka."
"Myslíš Fénixův řád…"
"Zas chytrý jak rádio, Snape, ale že bys mi poradil, to ne, co?"
"Očividně už ses rozhodla i beze mě."
"Kriste pane, vypadám snad na to, že bych věděla, co mám se svým životem dělat dál?!"
"Nedokážeš udělat tak hloupé rozhodnutí bez pomoci. Jsi tak-"
"Blbá, bláznivá, debilní, rozmazlená a nechovám se adekvátně svému postavení?! Sakra Srabusi já potřebuju slyšet něco, co mě nahodí do života a ne ty tvoje výčitky, že jsem se nechala nachytat!" Hnědovláska na něj konečně pohlédla, což okořenila ještě o stáhnutí ho k sobě na zem, do polohy sedu. "Poslechni, jak dlouho se vlastně známe? Šestnáct let?"
"Šestnáct a půl. Matka se k Vám se mnou přišla pochlubit šest měsíců po porodu."
"Aileen! Jak se má tetička Aileen?"
"Dobře."
"Pořád jí posíláš peníze z brigád?"
"Ovšem, já si netahám peníze z rukávu a matka je vážně nemocná."
"To mě mrzí…" povzdechla si dívka, načež uvelebila hlavinku na Snapeově rameni. Jen co jí začal přejíždět dlaní po zádech //viz. HŠŠ//, nepatrně se prohnula. Čekala, že jí zanedlouho začnou šimrat mastné vlasy po tváři, ale co to! Jakoby ucítila vůni šampónu.
"Srabusi ty máš umytou hlavu!"
"Snažím se… onehdy jsem si od Nottové dokonce půjčil žehličku na vlasy."
"Uká…" Anne se od něj odtáhla, načež si pořádně čichla k jeho háru.
"Hustý, Elséve proti lupům, jo? Snape jedeš!"
"Díky…" nastalo ticho přerušované sem tam nějakým tím povzdechem, či zvukem projíždění prstů po hábitu.
"Mimochodem, už jsem se rozhodla."
"Hmm…"
"Radši umřu, než abych špehovala pro Řád."
"Necháš se vyhodit?"
"Nic jiného mi nezbývá, Snape."
"Nedělej to. Můžeš jim přece vykládat mylné informace!"
"Ne, už jsem se rozhodla. Já mám taky nějakou hrdost, víš?"
"Hmm…" ticho.
"Severusi, můžeš pro mě něco udělat?"
"Cokoli."
"Řekni Potterovi, ať dává na malého Jamieho pozor. Je to sice rozmazlený fracek, ale já už… prostě ho mám tady, stejně jako celou tuhle zatracenou školu!" dívka ukázala na oblast srdce; následoval další Nil slz.
"Řekni mi, že je to jenom zlý sen… prosím, řekni mi to." Zavzlykala již víceméně do Snapeova hábitu.

11. Kapitola

5. května 2012 v 16:25 | Lady Malande
11. Kapitola:

Většina studentů Bradavic seděla druhého dopoledne ve Velké síni. 65% přítomných prožívalo záchvat smíchu, 20% se pokoušelo smích udržet za dlaní a posledních 15% jen pohoršeně kroutilo hlavou, případně bezradně čučelo z okna. Ptáte se, proč? Brumbál totiž před necelou čtvrthodinou oznámil, že sedmé ročníky dostanou druhý úkol. Mělo se jednat o přidělování mimin. Úkol měl shrnovat učivo Studií mudlů a jak jinak, než nafasováním brečícího tvora. Samozřejmě že se nejednalo o živé děti, nýbrž o velmi důvěrně začarované panenky. Holt McGonagallová se činila.
Tato úžasná novinka, logicky vzato, nejvíce poškodila Maliho s Undym. Ti teď nedělali nic. Jenom mlčky seděli u Mrzistolu, hleděli každý do jiného okna a sem tam zalapali po dechu.
"Hej Karlos, jak dlouho si myslíš, že ty děcka budeme mít?"
"Proč jako ty děcka Maloš? Ono jich snad bude víc?!"
"Nevím kámo, ale musíme se připravit na všechno"
"No to jo. Víš co? Já asi zajdu za tím kokotem Skrkem."
"A proč?"
"Čorknu mu tu Marijánku, co tu tajně pěstuje"
"Hustý… ale na co ti to bude?" Optal se Alexejevič s nehraným zájmem.
"Ej já ti nevím. Tak to dáme těm děckám ne, ať z toho taky něco mají…"
"Ty Karlos, já si myslím, že to spíš budeme potřebovat my."
"Taky pravda. Usušíme to a pak se uvidí…" Oba mladíci souhlasně přikývli, tudíž byla debata uzavřena. Po chvíli se Maloš zvedl a, opět mlčíce, zamířil kamsi pryč. Jak tak šel chodbou, poklidným tempem, v růžové košili, kterou VELMI špatně skrýval mrzimorský hábit, nenarazil na nikoho jiného, než na Aničku. Ta se hnala s Terkou vstříc Astronomické věži.
Mali věděl, že ho Anička přehlédne, neboť byl na takové situace zvyklý//víte ono být kost a kůže není zase tak lehké…//. Proto zalarmoval všechny své dostupné síly a postavil se těm dvěma do cesty. Terka ho naštěstí uviděla včas a uskočila doprava//kam se čirou náhodou přiřítil Snape, zachytil ji, řekl jí, že ji miluje a dal jí neodolatelný polibek (mucq)…blablabla, tak jsi to chtěla, Terko?//.
Anička už však tak pohotová nebyla, proto to do Maloše plnou parou napálila. Chudák kluk to neustál, spadl na zem, Anička na něho. Onen nevinný Mali však, ještě v letu, stačil Anne přetočit pod sebe, takže teď tak nějak ležel na ní a civěl jí do očí.
"Mali" Vydechla pohoršeně.
"Ano?"
"Co to děláš?"
"Bavím se."
"A dobře?"
"Jo…"
"Ale no tak. Pust mě…"
"Proč bych měl?" Otázal se s pobaveným a zároveň i rošťáckým úsměvem. K tomu ještě pozvednul obočí a bylo vymalováno.
"Za pět minut mi začíná bylinkářství. Prýtová mě zabije, když přijdu znova pozdě."
"Dostanu pusu?"
"Zapomeň"
"Pak tedy nápodobně…" Ušklíbnul se a Anička sebou začala nespokojeně šít. Průchozím na chodbě musel tento výjev připadat velmi zvláštní. Ti dva však měli oči "jeden pro druhého".
"Dobře, ale pak už mě necháš jít."
"Samozřejmě"
Inu zvedla se Anička, jak jen nejvíce to šlo a vlepila mu pušinku, až to mlasklo.
"Stačí?"
"Bohatě…" Mali se na ni zazubil, vyhoupnul se na nohy, načež, se sebestředným úsměvem na tváři, odešel kamsi pryč. Anne nad tím jen zakroutila hlavinkou. Následně vytřeštila očka a rozběhla se třetí kosmickou směr astronomická věž.

Po hodině kráčela slečna Scabiorová vstříc učebnou s hromadou teleskopů. Hlavinku sklopenou, všudypřítomné kruhy pod očima a ošklivá rána na spánku. Toť dnešní rozpoložení.
Poslední dobou bylo to, jak vypadá, poslední věcí, nad kterou přemýšlela. Všeobecný nátlak - zvláště pak z Nebelvírské strany - ji už přes měsíc bránil v klidném spaní. Vlastně nechápala, jak se mohla Malimu v takovém stavu líbit //hold láska si nevybírá xD//. Nicméně Anne procházela učebnou, když tu náhle se před ní objevila jakási silueta. V důsledku toho se jen zamračila a odsekla cosi ve stylu "s dovolením". Ona osoba však neprojevila ani nejmenší náznak ústupu. Anne proto zvedla hlavu.
"Čau Anna"
"Nazdar…"
"Musíme si promluvit."
"Proč? Abys mě zase mohla prásknout?" Opáčila hnědovláska. Jak jste již mohli vydedukovat, ono druhé konverzující stvoření byla Veronic Jugsonová.
"Sklapni! Bo tys mě mohla prásknout že?!"
"Ale Regulus je dobrý kluk. Nezaslouží si být další odškrtnuté jméno v seznamu…"
"Anna, dokážeš pochopit, že ho mám fakt hodně ráda?!!!" Veru specificky naklonila hlavu na stranu, přesně tak, jak to umí jenom ona.
"To říkáš u každého"
"No dobře, ale on je tak… prostě je to s ním jiné." Anička se už, už k nějakému odporujícímu argumentu, Verča však pokračovala. "Promiň…"
A: "Ty taky"
V: "Takže dobrý?" Anička přikývla.
V: "Už jsi mluvila se Soniou?"
A: "Ne"
V: "Tak to udělej, prý dostaneme nový úkol"
A: "Cože?!"
V: "No fakt, dneska večer. Ale všechny drby má ona"
A: "Sonia se mnou nemluví a já se jí vnucovat nebudu."
V: "Ale Anna jako! Usmiřte se. Musíme spolu jít do Prasinek a slít se U Tří Košťat, jako vloni!"
A: "Mám chuť na ležák…"
V: "Ne! Teď jdeme za Soniou"
A: "Nejdu"
V: "Ale jdeš…"
A: "Kdy že dostaneme ten úkol?"
"Večer" Odpověděla Veru.
A: "Už?"
V: "Kdybys mluvila se Soniou, tak to víš"
A: "Omg jdeme!"
V: "Kam?"
A: "Za Soniou"
V: "Tak jo…" Plavovláska se zazubila, načež se otočila a hrdě odkráčela za osobou, kterou znala a měla ji ráda. To individuum, které ji prásklo, jakoby po dlouhé době zmizelo někam hodně hluboko pod zemský povrch. Veru dokonce i tušila, že zmizelo už napořád. To pro Veronic znamenalo jediné. Teď už si i ona sama byla jistá, že může opustit své vlastní práskačské já na dobu neurčitou…

Jak tak opět kráčely chodbou, naskytnul se jim úžasný pohled. Tedy, on ten pohled nebyl zas tak úžasný… To jenom ony žasly nad tím, co vidí.
V Salazarově výklenku, tam, kde obvykle sedávala Veru, teď stála Terka a naproti ní Snape. Dokonce stál tak moc blízko, že to bylo divné. Zatímco on jí pronikavě hleděl do očí, ona neuhýbala pohledem, ba naopak! Když jste pak sjeli očima jen o trochu níže, mohli jste si všimnout, že k mladíkovi Terka natáhla ruku. Snape však uhnul. Následně se zamračil, nasadil zase ten známý, nic neříkající výraz, prudce se otočil a rychlým tempem zahučel za prvním rohem. Smutného výrazu v dívčiných očích, opatřeného povzdechem, by si nevšimnul jen hluchý, slepý, nebo úplně blbý člověk. Anne s Veru však nebyly ani jedno, tudíž každá jen probodla Snapea pohledem a padlo dokonce i pár sprostých slov.
"Já jdu toho debila zabít…"
"Ne! Jdeme za Soniou" Odsekla Anička sotva slyšitelně a odebrala se v původním směru. Vedle ní spokojeně klouzala po podlaze chodby i Veru. Víte, ona si teď myslela, že je strašný machr, protože měla začarované podrážky tak, aby jí to klouzalo. Tenhle vynález jí záviděli dokonce i Black s Potterem. No jó no, byla to borka.
Inu zanedlouho se dostaly až k Havraspolce. Tam úspěšně podplatily nějakého prváka - že prý když nezajde pro Greenovou, dostane Crucio přímo zad. No co byste řekli. V tu ránu pádil pro prefektku, mohlo by se zdát až čtvrtou kosmickou rychlostí.
Zanedlouho se ze dveří vyploužila i tmavovláska v pyžamu a žužových papučkách na nohou.
"Co jé? Co se děje? Už se perou?"
"Ahoj Sonio, ona Ti tady Anna chtěla něco říct, že?" Veru postrčila Aničku o nějaký ten cenťák k Soni. Ta se jen ušklíbla a složila packy na hrudi.
"Jenomže je otázka, jestli to chci slyšet, že?"
"Ale já jí nechci nic říct!"
"Anna prostě jí to řekneš a hotovo! Mluv, nebo se s Tebou přestanu bavit… opět." Stála si za svým Veru.
"Já poslouchám Anna, stále poslouchám, ale už dlouho nebudu, neboť se razím připravovat na dnešní úžasný úkol do Studia mudlů, na které nechodím a je mi to úplně jedno. To jenom Maddisonová zase kecá, jak to musíme vyhrát… nicméně, já poslouchám." Sonia párkrát zamrkala, načež nastražila uši takovým způsobem, že by i megaradar v Brdech jen tupě zíral. Anne ještě chvíli urputně mlčela, ale její výraz se pozvolna měnil z uraženého na zarputilý.
"Nedělej se! Tys moc dobře věděla, že jednou budu smrtijedka a i přes to ses se mnou bavila. Navíc, ani ty nejsi zářným příkladem čistoty ducha! Včera jsem Tě viděla u jezera s Drestonem…"
"Ale… Andulo! Vždyť, vždyť… Remus se pořád k ničemu nemá, tak jako co mám asi dělat!" opáčila s bezmocným rozmáchnutím rukou tmavovláska.
"No teda Sonio!" Veroničina reakce na sebe dlouho nedala čekat. Načutnutí se dostavilo téměř záhy.
"Anna, vždyť já Tě mám ráda, tak proč mi to děláš?!"
"Já ti sakra nic nedělám. Nikdy jsem se tě ani nedotkla! Ale dobře… sorry."
"Cože? Já nějak nedoslýchám… poslední dobou. No, tak?"
"Sorry!" pronesla znovu, již o něco zřetelněji, druhá z dívek. S tím se očividně Sonia spokojila, neboť párkrát tleskla, zeširoka se usmála, objala nastávající posluhovačku černé magie, vrazila jí pusu na čelo a zapadla zpět do své společenské místnosti. Anne se jen ušklíbla, načež pohlédla na Veru.
"Stačilo?"
"Jo. Anna, já nechápu, proč ti to tak trvalo…" utrousila ještě Veru, na cestě zpět do sklepení.
"Protože jsem magor a blázen… Opakuješ mi to už sedm let a vlastně nechápu, proč jsi ještě neřekla-"
"Fuck you…?"
"Přesně tak!" Anne jí věnovala více než prosebný pohled, načež už s notnou dávkou načutnutí, pokračovala v cestě home=sklepení=nezmizel=Regulus+Veru=***

10. Kapitola: S křížkem po funuse

5. května 2012 v 16:25 | Lady Malande
10. Kapitola: S křížkem po funuse

Veronic Jugsonová kráčela s potutelným úsměvem na tváři do sklepení. Jen co se jí otevřely dveře Zmijozelské spolky, uslyšela za sebou jakýsi nadměrně hlasitý křik. Tento tón jí byl až moc povědomý na to, aby uvažovala o tom, kdo to může být. Proto ani neměla potřebu se otáčet.
"Veru!! Víš co se stalo?"
"Ne, nevím…"
"Hádej, s kým jsem se líbala…" Zatímco Lucy Jugsonové, čtrnáctileté pubertální plavovlásce na tváři pohrával lišácký úsměv, Veru se šklebila víc a víc.
"Lucko, můžeš mě nechat být?!"
"Máš tři pokusy"
"Já mám nějakou práci, Lucie!"
"Dobře, tak já ti to řeknu… s Karlosem Underforestem…" Na to Verča jen vytřeštila oči.
"Lucko to nemyslíš vážně!"
"Myslím…"
"Cože?!!! Ty ses snad… líbala ses s… omg!!! Jak ses mohla líbat s tím mudlovským šmejdem?!!!!"
"Sem myslela, že budeš mít radost… navíc ti do toho nic není, Veruno!"
"Jo tak mně že do toho nic není… mně že do toho nic není!!! Chápeš, že jestli se to dozví naši, budu z toho mít průser já, protože ty jsi mladší a já na mám na TEBE dohlížet?!"
"Šiš marjá to je toho… aby ses nezbláznila." Protočila oči mladší z plavovlásek.
"Víš co, Lucie… ty se zblázníš. A zblázníš se z toho, že se s ním okamžitě rozejdeš!!!"
"Ale já s ním nechodím!"
"No aspoň že tak…."
"Veru, že jim to neřekneš… prosím!"
"Ne. Ale teď mě nech být…"
"Jsi divná, ségra. Každopádně, díkes!" Lucka odstřelila stejně rychle, jako přišla. Verča se jen zamračila, načež pokračovala v pomalé chůzi k tmavě hnědé pohovce. Na tu se následně se značnou úlevou usadila. Chvíli jen tak přemýšlela o Anne. Až teď jí vlastně došlo, co tím, že svou nejlepší přítelkyní práskla, způsobila. Bylo jí jasné, že Black s Potterem si takovou věc nenechají pro sebe; teď se spíš modlila, aby se Sonia, Terka nebo ten naivní a vždy spravedlivý šmejd Lupin Aničky nezastali. Ale ne… takovou věc by jí určitě neodpustili… I kdyby Terka jo, pro Soniu by to, že se Anne zdokonalovala v černé magii, byla rána, kterou by nepřenesla přes srdce. Tedy, Verča se domnívala, že by to Sonia nepřenesla přes srdce…

Tok jejích myšlenek přerušilo po nějaké době cvaknutí zámku vchodových dveří. Dovnitř vstoupil tmavovlasý mladík, plus-minus ve Verčině věku. Na uniformě se mu lesknul prefektský odznak.
Laik by řekl, že se tvářil zadumaně, až nevrle. Veru už však po těch letech poznala, že něco není v pořádku. Vymrštila se na nohy a prohrábla si vlasy. Poté, co na ni mladík upřel tmavě hnědé oči, nakrčila obočí. Pohledy Reguluse Blacka znala snad ještě lépe, než ty, jimiž ji obohacovala vlastní sestra. Jak by také ne. Chodila s ním už druhým rokem, ba co víc! Vídali se i o prázdninách, neboť Regulus byl čistokrevný a, v očích Verčiných rodičů, dostatečně schopný na to, aby chodil s jejich dcerou. Tento vztah byl tedy zcela oficiální.

"Musíme si promluvit."
"Teď ne… musím jít nahoru…" Odbyl ji.
"Regulusi prosím! Já… už jsem se ti omluvila. Co mám ještě udělat?!" Mladík se k ní přiblížil; Veru uhnula pohledem. "Ani nevíš, jak mě to mrzí… Já tě ale nechci ztratit…" Špitla, vyčkávajíce jeho reakce. Regulus se jen zhluboka nadechnul…
"Zemřel mi otec" Po tomhle Verči spadl obrovský šutr ze srdce; to však nic neměnilo na skutečnosti, že Blackovi bylo na nic. A vůbec. Co tohle znamenalo? To měl být jako ten tolik očekávaný, zásadní rozhovor, kterého se ona sama tak bála?

"To mě mrzí…. Jestli chceš být sám, já-" Mladík na to nic neřekl. Veru mu smířeně dala ještě jednu pusu a snad by se i byla vyprostila z jeho objetí, kdyby ji pustil. Verči se začala zmocňovat nervozita. K žádnému z kluků, se kterými šel její vztah přes postel, necítila to, co k Regulusovi. Byla nervózní, jako snad ještě nikdy v životě. Black ji jediným hbitým pohybem přitlačil na stěnu a pronikavě se jí zahleděl do očí. Veru jen, v důsledku nárazu svých zad na kamennou stěnu, bolestivě zasténala. Záhy však přiblížila své rty k jeho. Nechtěla ztratit další příležitost, jak si Reguluse usmířit…
Nemuseli si říct ani slovo. Regulus Verču vášnivě políbil. Rukou jí sjel po obrysu hrudníku, břicha a boků, načež zašátral až k pozadí. Verča mu obmotala ruce kolem krku a chvíli od chvíle tiskla své rty k těm jeho naléhavěji a naléhavěji. On ji táhlým škubnutím zbavil halenky. Od líbání úst se postupně přesunul ke krku a na hrdlo. Dívka se zachvěla a v podbřišku ucítila jemné mravenčení. Záchvěv však bylo jediné zaváhání, kterého se v celém procesu dopustila. Dále už postupovala jako v tomto oboru dosti obratná osoba. Regulus však už taky nebyl začátník a velmi dobře si uvědomoval, že Veru je na tom podobně. Jakmile jí sundal bílou podprsenku, začal si jazykem pohrávat s jejími vzrušením vztyčenými bradavkami. Ani on se však na víc neodvážil. I přes její "občasné" výlevy ji miloval a nechtěl ji nějakým nerozváženým krokem ztratit. Ztratit ji, Veronic Jugsonovou, dalšího milovaného člověka. Byla ale tak krásná. Zjistil, že nedokáže přestat. Zajel rukou k lemu jejích kalhotek; Veru mu vjela rukou do vlasů…
***
Pětice řádných studentů Bradavic spěchala školními pozemky k jezeru. Vzhledem k tomu, že oněmi studenty byli James Potter, Sonia Greenová, Sirius Black, Therese Maddisonová či Remus Lupin, berte sousloví "řádní studenti" s dosti velkou nadsázkou.
Inu kráčeli tedy k jezeru, kde se, podle Verčiných slov, měla nacházet Anne s jistým průšvihem na krku. Věřte nebo ne, Anička tam vážně byla. Dokonce i zmíněné publikum, v podobě Malfoye, Snapea a Scabiora, se dostavilo. Teď už se (ne)vyčkávalo jen na neohlášenou návštěvu.
Aniččin dnešní průšvih však nebyl jen obyčejným průšvihem. Byl to problém všech problémů, ten s fatálními a apokalyptickými následky, se kterými se již, bohužel, nedalo nic udělat…

"Počkejte!" Špitl Remus ve vzdálenosti přibližných deseti metrů od čtveřice emařů. //Všichni v černém, co byste chtěli…// Tímto gestem se mu podařilo dočasně pozastavit jak Tichošlápka se Soniou, tak Dvanacteráka s Terkou. Dokonce je i, v rámci možností, donutil ke spolupráci.
"A na co máme čekat?! Scabiorová je tam sama s Malfoyem, Snapem a… a… kdo to je?" Tichošlápek upřel zrak na mladého muže, jež stál k Aničce z jeho pohledu nejblíže. Tímtéž směrem záhy pohlédly také další čtyři páry očí.
"To je Scabior. Charles Scabior… její brácha" Pronesla po dosti dlouhé odmlce Terka.
"Neznám…" Ozval se James.
"Fakt že jo! Máš recht Teri…"
"Počkej! Maddis - Thereso, jakže jsi říkala to jméno?" Zeptal se důrazně Sirius. Tázanou to překvapilo, proto párkrát zamrkala a nechápavě na něj pohlédla.
"No Charles Scabior. Aniččin brácha… co je na tom tak divného?"
"Nic… vůbec nic… až na to, že je to Voldemortův nejlepší poskok, hned po mé sestřenici…"
"Cissa je…?"
"Ne, Bella je… Jediné štěstí, že Dromeda ještě studuje…" Povzdechnul si Black. Z obou dívčích stran se na něj nahrnuly soucitné pohledy, které teď Tichošlápek rozhodně nepotřeboval. Zamračil se tedy, strčil ruce do kapes a rychle se otočil zpět na jezero.

"Myslím, že bychom měli počkat, jak se to vyvine… nesmíme dělat ukvapené závěry…"
"Remusi nemyslíš si snad, že je tam Andula schválně, že ne?!" Obořila se na něj Sonia. Lupin jen pokrčil rameny.
"A proč by to dělala? Já to nechápu! Vždyť má přátele, jde jí škola, má úžasné rodiče, tak o-co-by-jí-jako-mělo-jít?!!!"
Na to Terka jen bezradně koukla na hodinky, jež se leskly na jejím levém zápěstí.

Možná, že jen neviděla, co vidět nechtěla, možná, že se podívala špatně. Kdyby se však zaměřila na ženskou postavu před sakurou, zjistila by, že v ruce třímá hůlku, ba co víc! Před ní že leží jakýsi bezmocný, spoutaný člověk, jež byl nepohodlným vězněm smrtijedů.
Zatímco ten chudák už podléhal nejméně čtrnáctému Cruciatu z hůlky naší mladé, nadějné, talentované, Anička se jen bezcitně šklebila. Kdyby její výraz viděl někdo z jejích blízkých, pochybuju, že by ji poznali.
"Ne… prosím…už ne" Zasípal mučený zmučeně.
"Ale, ale… snad tě to nebolí?" Kdyby byla Anne v tu chvíli použila mozek, jistě by tento dotaz nezařvala na celé kolo. Ona však, ke své smůle mozek nepoužila, tudíž to slyšeli všichni a všechno v okruhu nejméně 20 metrů. A tak je pochopitelné, že tento zvuk zachytily i ušní radary naší skupinky nadějných studentů.
No to už to pochopitelně někteří nevydrželi, popadli hůlky, rázně vystoupili zpoza keře, který je chránil před prozrazením, a začali cosi z plných plic křičet. Příkladem za všechny byla např. Sonia Greenová.

"Anna co to do prd - kšá děláš?!" Tázaná sebou trhla směr tmavovlasá Havraspárka. V té chvíli už však byli viditelní i Remus, Terka, Sirius a James. Všichni v rukách křečovitě svírali hůlky a nenávistnými pohledy rozhodně nešetřili. Ani Aniččin doprovod však nějak výrazně nezaostával…
Jestli si myslíte, že teď si začnou nadávat a spustí se bitva jak U Lipan, máte podobné myšlenkové pochody, jako já. Gratuluju…
"Mučím, nevidíš?!" Odpověděla kousavě hnědovláska.
"Prosím?! To si snad děláš srandu… prosím tě, řekni, že je to jenom fór a tam ten člověk vedle tebe není Malfoy, ale jenom Narcissa s trvalou."
"Nebuď naivní, Greenová! Je stejně ubohá, jako všichni ti Voldemortovi poskoci!" Křiknul James.
"Myslím, že mluví o nás, Srabusi…" Scabiorovi se zalesklo v očích. Očima sledoval každý pohyb Therese Maddisonové, ve které rozpoznal první oběť. Terka z toho samozřejmě po pár minutách znervózněla, proto seslala první Expelliarmus. Scabi jej ovšem bez problému odrazil, což Terku vedlo k dalším a dalším kouzlům.

Dav lidí se tedy dal do boje, jak by řekla Tedová, každý s každým. Dokonce i jabka s hruškami. Scabi si asi po pěti minutách přestřelky s Therese uvědomil, že obyčejná kouzla jsou TRAPNÁ a jelikož on je vždycky IN, vypořádal se s tím následovně: když Terka na něj Expelliarmus, on na ni Impedimenta... Je pochopitelné, že proti němu měla dívka ani ne mizivé šance.

Dalším oddílem, který totálně propadnul boji, byli James, Sirius a Remus. Ti se, podobným způsobem, vypořádávali s nevyžadovanou pozorností Luciuse a Snapea. Black s Lupinem statečně čelil blonckovi, zatímco James zasypával útočnými kouzly Srabuse. No proč taky ne. Po sedmi letech vídání jeho přerostlého nosu… není divu.

A konečně poslední bojová dvojice. Tu tvořila Anička se Soniou. Tmavovláska se mračila, přičemž odrážela všechny možné kletby, jež na ni byly seslány.
"Anna počkej!" Křikla po dalším neverbálním Finite Sonia.
"Na co jako?!"
"Padají mi vlasy do očí…"
"Tak jo, ale makej"
Kouzla ustala, bylo ticho. Sonia se otočila, ve snaze vyhledat své přátele.

"Nejvýhodnější pro obě strany bude kompromisní východisko z této situace."
"Co navrhuješ, Malfoyi?" Optal se rezignovaně Remus.
"My teď odejdeme a vy nám zaručíte, že o našem malém incidentu neřeknete ani slovo."
"Tse… tos uhod peroxide. Trhni si!" Ozval se po delší odmlce James.
"Nebo co?"
"Mohla by zemřít…" Malfoy kývnul hlavou směrem k molu, kde stál Scabior. Držel Terku v šachu. Chudák holka nevěděla, co udělat, aniž by si dala noční koupel v Černém jezeře. Byla v koncích.
"Ne, Náměsíčníku. To přece nejde! Nemůže jim to jenom tak projít!" Sirius na sebe nedal dlouho čekat. Tázaný jen bezmocně pokrčil rameny.
"Fajn, ale pod jednou podmínkou." Sonia překonala vzálenost mezi jí a Malfoyem deseti obezřetnými kroky. Muž se jen ušklíbnul.
"Nejste v pozici, kdy si můžete klást podmínky."
"Vážně? A co kdyby se, čirou náhodou, stalo něco nepříjemného Cissy? To by byla smůla, co?" Dívce se nebezpečně zalesklo v očích. Lucius neodpovídal. Promýšlel si každé své slovo a toto rozhodně nechtěl nechat náhodě. Možná že ty spratky přece jenom trochu podcenil…
"Jakou podmínku?"
"Necháte JI tady" Ač se to nesluší, Sonin ukazováček ukázal Aniččiným směrem. Ta jen pozvedla obočí.
"Ty ses zbláznila! Já tady nezůstanu!"
"Jednoznačné, prosté, neobtížné… ber nebo nech být, Luciusi…" Tmavovláska už měla více než vítězný výraz. Věděla, že Malfoy přikývne. Teď spíš řešila, jak se obhájí před Tichošlápkem a spol.
"S tím nesouhlasím!"
"Sklapni Jamesi. Nikdo se tě na tvůj názor neptal!"
" To bude trest jak víno… ona zůstane tady a my - "
"Domluveno," přikývnul. Sonia se pousmála, načež se otočila ve snaze vyrazit zpět.
"Cože?! No tak to ne!!! Já nejsem žádná loutka, aby si se mnou každý mohl dělat, co chtěl! Vždyť sakra... ne! Brácho, že mě tady nenecháte..."
"Chci slib" Lucius však pokračoval, což Soniu zarazilo.
"Supr…cože?!"
"Neporušitelný slib. Snad to pro Vás nebude problém, slečno Greenová"
"Tu slečnu si strč někam a… ovšem že ti ten slib dám, ale-"
"Žádné ale. Vaše podmínka byla jasná, ta má také. Pouze si pojistím, že neuděláte Vy nebo Vaši přátele, nějakou hloupost."
Sonia se zamračila, dokráčela k Malfoyovi, načež neochotně stiskla pravé předloktí.
Mezitím se ještě ušklíbla, neboť si domyslela, co bylo na tom levém…
"Nedělej to Greenová! Nic mu neslibuj!" Zakřičel Tichošlápek. Havraspárka si jen povzdechla.
V tu ránu už u nich stál Snape, který na "propletená" předloktí namířil hůlku. Z té vystoupilo jakési modré lanko, jež obvázalo jak Sonino, tak Luciusovo předloktí. Za necelé dvě minuty zmizelo. Tmavovláska povolila sevření, blonďák však ne. Ještě k tomu rukou škubnul. Havraspárka jen sotva slyšitelně, bolestivě vydechla.
"Nezahrávej si se mnou! Příště by to nemuselo dopadnout dobře" Sonia se už, už nadechovala k jakési nepěkné poznámce, když tu náhle, co se nestalo! Od hradu se ozval jakýsi dusot nohou. Ano, ano… posily v podobě profesorů byly na cestě. Všichni přítomní se tím směrem zahleděli. Tmavovlásce dokonce kolem ucha proletělo jakési zaklínadlo, jež bylo pravděpodobně pro Luciuse. Ten jej sice odrazil; sevření dívčiny ruky však povolilo.
"Tak to vypadá, že se ti to bortí…" Sonia se s úsměvem otočila směrem, kde ještě před chvílí stál mladý, blonďatý muž. Teď tam již nebyl. Trhla sebou směr molo - Scabior taky nikde. Jenom Terka ležela v bezvědomí na dřevěných deskách.
"Jamesi Theres!" Křikla k člověku, který jí byl nejblíže, načež se ke své spolukolejnici rozběhla. Za sebou uslyšela jen uklidňující slova profesorek McGonagallové, Loučkové a otázky Křiklana a Brumbála. Záchrana opět přišla s křížkem po funuse.

9. Kapitola: Že tě hanba nefackuje!

5. května 2012 v 16:20 | Lady Malande
9. Kapitola: Že tě hanba nefackuje!

Byl pozdní večer - tma jak v pytli - lásky čas. Brumbálův duněl ředitelnou hlas, a Anne nevnímala zas. Seděla ve vcelku pohodlném křesle, před ředitelovým stolem. Vedle ní o jejím osudu hlasitě debatovaly McGonagallová s Loučkovou. Brumbál sám seděl uveleben na svém místě, za stolem. Bedlivě však poslouchal každé slovo, jež vypadlo z úst dvou diskutujících dam. Přitom zkoumavě pozoroval Anne, která si, samou nudou, pilovala nehty.
"Za takový přestupek musí být student vyloučen… bez výjimky!"
"Ale prosím Vás, vy jste, co já vím, v mládí také nebyla žádny svatoušek, nepletu se, Minervo?"
"V kontrastu s Vámi jsem měla svatozář a na zádech křídla, Dorcas!"
"No tak… vždyť už to trošku přeháníte. Byl to jen neškodný Levicorpus"
"Kdyby nebyl?… uvědomujete si, co se mohlo stát, kdyby to nebyl "jen" Levicorpus?!"
"Jistěže ano, ovšem i lidé dělají chyby! Ale o tom vy nemůžete nic vědět, kolegyně" Ušklíbla se Loučková, načež založila ruce na prsou.
"Slečna Scabiorová těch chyb ale udělala nad rámec veškeré tolerance!"
"A co takhle Potter, Black, Pettigrew a spol.? Ti toho snad, za celých sedm let, udělali málo? Dovolte mi, abych Vám připomněla záležitost s panem Snapem ve třetím ročníku."
"To nemůžete srovnávat! Bylo to za jiné situace a pan Snape si o problém vyloženě říkal!"
"Ale podívejme se… to je nějaká novinka, ž-"
"Proč jste to udělala, slečno?" Ředitelnou po dlouhé době opět zaduněl Brumbálův hlas. Jediným gestem pozvednuté dlaně umlčel profesorku Loučkovou. Zároveň si však tímtéž gestem bez problému vydobyl Aniččinu pozornost.
"Bylo to čistě v zápalu boje… nechtěla jsem mu ublížit a už vůbec ne zlámat 5 ze sedmi zápěstních kůstek…" Snažila se o co nejupřímnější výraz v očích, který následně doplnila ještě o zamrkání.
"Jste si vědoma toho, že mám dost důkazů na to, abych Vás mol vyloučit?" Na to Anne jen smířeně přikývla.
"Já… omlouvám se. Vážně jsem na Malinovského nechtěla seslat Levicorpus; nechtěla jsem na chodbě potkat partu idiotů bez mozků, stejně jako mě Sonia nechtěla bránit - ale prostě se to stalo!" Ještě jednou upřela své zelené oči na ředitele. Ten měl ve tváři hloubavý, ale přesto nečitelný výraz. Nebyla by to ovšem Minerva, kdyby si ještě nerejpla.
"Ach ano… studentka Vaší koleje - slečna Greenová - se zachovala neadekvátně svému postavení prefektky. Žádám, aby jí byl titul odebrán…"
"Nepleťte ji do toho!" Odsekla Anne sotva slyšitelně.
"Pro boha Minervo! Posloucháte se vůbec?! Že chcete potopit Scabiorovou chápu, ale proč i Greenovou?! Je to jedna z mých nejvzornějších studentek a titul prefektky si zaslouží!!! Teď - s Vašim dovolením, pane řediteli - bych ráda odešla… tohle nemíním poslouchat už ani minutu. Doufám, že rozhodnete spravedlivě… Sbohem!" Loučková se otočila a vyšla z ředitelny tak rázným krokem, že kdyby šlo s dveřma prásknout, určitě by to udělala. Brumbál poté věnoval všeříkající pohled McGonagallce, která se ze dveří odporoučela chvíli po Loučkové. Anne si povzdechla. To zas bude rozhovor…
"Kdo Vás vyučuje černou magii, slečno?" Hnědovláska zůstala sedět jako přimražená. Jediné na co se zmohla byl jakýsi pokus o vytřeštění očí. Chvíli na Brumbála jen tak nevěřícně mrkala, pak ale pootevřela ústa, ve snaze něco říct. Hlas se jí zlomil již v první polovině slova "Nikdo" zlomil.
"Jste si jistá?" Ticho; Anne sklopila kajícně pohled.
"Ovšem" Špitla.
"Pak můžete jít…" Zmijozelce to přišlo jako špatný sen. Copak to bylo normální, aby ten dědek věděl úplně všechno?! V průběhu dalšího sta koncových myšlenek se zvedla, načež zamířila ke dveřím. Čím byla od ředitele dál, tím bylo tempo jejích kroků rychlejší a rychlejší…

Jen co za sebou zavřela dveře ošetřovny, spatřila Malinovského, jak klepe na dveře Pomfreyovic kanceláře. Vypadal, že to dělá už hodně dlouho.
"Ahoj Mali…" Pozdravila jej.
"Eh…Scabiorová? Čau Scabiorová!"
"Co provádíš?"
"Pomfreyka se zabarikádovala v kanclu a odmítá mě vzít. To je zdravotnictví…"
"Maloš, že tys zas přišel pozdě"
"No jo, ale jenom o chvilku"
"Je půl jedenácté a tys měl přijít do devíti!"
"Však říkám že jenom o chvilku!"
"Jasně… ukaž mi to prosím tě" Dívka protočila oči, načež vztáhla dlaněk k jeho sádře. Alexejevič neucuknul. Jen se na Aničku nevěřícně podíval.
"Ty tomu rozumíš?" Tázaná přikývla.
"Rodiče jsou lékokouzelníci" Objasnila. "Zahýbej prsty…" Malinovski udělal, jak mu bylo řečeno. Anička si pro sebe něco zabrblala.
"Teď ti zkusím tu sádru sundat, abychom zjistili, jestli ti ty kosti dobře srostly, ju?"
"Jo, jo…" Mladík si až teď všimnul dívčina výstřihu, který úspěšně hypnotizoval. Dívka mezitím přešla k nejbližšímu lehátku, na které si sedla. Jednoduchým gestem dala Malinovskému najevo, aby ji následoval. Jakmile se usadil, opatrně mu vyndala ruku v sádře ze závěsu a položila si ji na klín. Mladík sebou nespokojeně zašil. Jakékoli jeho projevy nevůle však byly potlačeny vražednými pohledy.
Anne vyndala hůlku, jejíž hrotem provedla symbolický, podélný řez na povrchu sádry. V místech, kudy projížděla magickým kouskem dřeva, se začala tvořit trhlina. Ve výsledku jí tedy zůstala sádra na klíně, čímž byla Malinovského ruka uvolněna. Zmijozelka měla ze svého díla pochopitelně radost, proto se nakonec pousmála. To si ovšem Mali vysvětlil jako důkaz toho, že už je ruka v pořádku. Inu začal se zápěstím pomalu kroutit.
"Au! To bolí!" Křiknul. Anne vytřeštila oči.
"Ty idiote! Vždyť sis to ještě znova zlomíš!"
"Ale to jsi neříkala!"
"Co jsem neříkala… že když s tím budeš hýbat, můžou se ti ty kosti znova zlomit?! To snad ví každý blbec!"
"Každý blbec možná, já jsem inteligent!" Opáčil se.
"Dobře… tak Maloš, vypadá to dobře. Už ti to jenom převážu obinadlem." Anička se zvedla, prošla pár skříní s léčebnými materiály a ve chvíli, kdy narazila na obvaz, zazubila se. Cosi zahuhlala k zámku skříně. Ten se okamžitě odmknul, dívka z něj vyndala obinadlo, načež skříň zase poctivě zamkla. Následně odešla zpět k Alexejevičovi, kterému ruku obvázala podle nejlepšího vědomí a svědomí…
***
"Čau Bobe…" Vydechl Lupin, když se, se značnou úlevou, posadil na Nebelvírskou tribunu.
"Ahoj Remusi! O kolik myslíš, že to dneska Jugsonová a spol. projedou? Přijímáme sázky…" Zazubil se na něj pobaveně spolukolejník. Lupin se ušklíbnul, načež z kapsy vytáhnul 5 Galeonů. Než částku předal Bobovi, náležitě se s ní rozloučil.
"Sázím na Havraspár."
"Cože? Zopakuj to ještě jednou!"
"Sázím-5-galeonů-na-Havraspár"
"Zrádče…"
"Kacíři"
"Neoptimisto"
"Myslíš pesimisto…"
"Zas chytrý jak vydra!"
"No tak, chceš ty peníze nebo ne?!"
"Dej to sem!" Odsekl černoch a vytrhnul mu papír z ruky. Remus se jen pousmál, načež začal ve změti všech možných lidí vyhledávat své známé.
Vzhledem k tomu, že dneska hrál Nebelvír proti Havraspáru, očekával vysokou účast studentů Roweniny koleje. A taky že se dočkal… Havraspárská tribuna byla téměř plná. On však vyhledával jediného, nebo spíše jedinou, osobu. Představte si, že ani nemusel dlouho hledat. Sonia na sebe uměla nějak zázračně upoutávat pozornost, neboť už zase stála u zábradlí a cosi do ucha šeptala samotnému Siriusi Blackovi. Ptáte se, jak je to možné? Jednoduše… poté, co vešli hráči a hráčky obou týmů na hřiště, dostali nějaký ten čas na rozcvičení. Sirius však popadl své koště, nasedl na něj a nenápadně vyletěl k třetímu stupni Havraspárské tribuny. Prosté že?
Inu, Remuse to však píchlo u srdce. //Chudák kluk, vážně nevím, jak dlouho ho ještě budu trápit. Rozhodně mě to ale začíná bavit xD//Na moment zalitoval, že famfrpál nehraje taky. Co by mu tak asi Sonia šeptala do ucha, kdyby byl na Siriusově místě on sám? Začal se cítit ukřivděně. Takové maličkosti, jako že se Tichošlápek tváří zničeně a Havraspárce že tečou z očí slzy, už vůbec nebral za podstatnou… on si toho vlastně ani nevšimnul. To ale ani zdaleka není vše! Třešničkou na dortu bylo to, že Sirius Soniu po nějaké době objal. Ona mu přitom vrazila pusu na tvář…
Na to už Hoochová pískla na svou mini-píšťalku a všichni se famfrpálisti museli chtě, nechtě sletět k ní. Jako první vyrazily potlouky, pak camrál a nakonec zlatonka - hra začala. Remus se usadil na své původní místo a snad by i uvažoval nad tím, co to viděl, kdyby dostal příležitost. Zezadu jej někdo bouchnul do zad takovým způsobem, že se musel nohama zapřít do země, aby nespadl z lavičky.
"Ahoj Náměsíčníku! Dneska je úplněk a já mám popcorn! Jupí!" Uslyšel za sebou Peterův nadšený hlas. Při slově "úplněk" se nepatrně začervenal, neboť to slyšela víc jak polovina lidí kolem. Jen se na ně chabě usmál, načež Petera uzemnil tím, že mu vzal balíček popcornu. To Pettigrewa donutilo k tomu, aby se na Remuse nechápavě podíval.
"Proč tak řveš Červíčku?! Nemusí to vědět celá škola!!" Obořil se na něj Remus nezvykle prudce. Petera jeho nezvyklé chování samozřejmě překvapilo…
"Pro-pro-promiň… já-já-já… myslel jsem, že budeš mít radost"
"Z čeho jako? Z toho že je úplněk nebo z toho, že se jediná osoba, na které mi záleží, líbá s mým nejlepším přítelem?"
"Co blázníš? Myslel jsem ten popcorn!"
"Aha…" Remus už radši nic neříkal. Tentokrát mu balíček z rukou vytrhnul Peter, jež se záhy do popcornu vsypal s takovým gustem, že vypadal, jakoby 3 týdny nejedl.
"Chutná ti, Červíčku?"
"Jo!" Tázaný horlivě přikyvoval.
"To jsem rád…" Pronesl ironicky Lupin, poplácal kamaráda po zádech, načež se už konečně začal věnovat famfrpálu.

Po skončení zápasu zůstala Sonia stát pod schody z tribuny, ve snaze počkat na Terku. Oči měla zarudlé od pláče, v ruce mačkala kapesník. I přesto se však smála od ucha k uchu. Zdrojem jejího smíchu nebyl nikdo jiný, než James, který se vztekal nad prohrou s takovýma "Béčkama", jako byli Havraspárští. Potter dokonce i třísknul svým milovaným koštětem o zem. Vzápětí toho však začal litovat a rval si vlasy z hlavy.
Nicméně Therese Maddisonovou jen o chlup předběhnul Lupin, který kolem Soni bez jakékoli známky zájmu prošel. Tedy, Sonie se zdálo, že kolem ní bez jakékoli známky zájmu prošel. Při detailnějším pohledu by si však zřetelně všimla sklopené hlavy, jež očividně úspěšně skrývala podmračený pohled do země. Dívka rozvažovala, jestli za ním jít nebo ho nechat jít… nakonec se rozhodla pro variantu a.
"Remusi, Remusi, Remusi… počkej!" Prodírala se davem, směrem k hradu. Mladík si povzdechnul, svěsil ramena, otočil se a s co nejneutrálnějším výrazem na zadýchanou tmavovlásku kouknul.
"Hoj… nepůjdem na oběd?" Pozdravila ho s lehkým náznakem jakéhosi úsměvu. Remus jen cosi zabrblal. "Fajn… tak ne. Jak se máš?"
"Výborně…" Odpověděl nepravdivě. Sonia pozvedla obočí.
"No tak… copak trápí tvou chrabrou, Nebelvírskou duši…?" Naklonila hlavu na stranu a pousmála se na něj. Chlapec jí tak upřímně pohlédnul do očí, že se až podivila, že to vůbec jde.
"Říkal ti něco důležitého?"
"Kdo?" Sonia vytřeštila oči.
"Siriuse…"
"Remi já nevím, ale vážně si myslíš, že je dobré do této konverzace zatahovat mého psa?"
"Blacka…"
"Však on je černý!"
"Myslel jsem Siriuse Blacka."
"No vidíš, to musíš vždycky upřesnit… a teď má reakce: cože?!"
"Ne… já…totiž viděl jsem Vás tam na tribuně. Jenom jsem ti chtěl říct, že je Sirius děvkař a nikdy to s žádnou holkou-" Začal tiše Remus.
"Aha, takže ty si myslíš, že já mám něco s Blackem"
"Takhle jsem to neřekl"
"Ale myslel sis to" Sonia se zamračila, nedala mladíkovi ani nejmenší příležitost na svou vlastní obhajobu a pokračovala v začínajícím proslovu… "Kdybych chodila se Siriusem Blackem, musela bych být slepá, hluchá a ještě k tomu úplně blbá. A navíc, včera večer Siriusovi zemřel otec. Byl dlouholetým přítelem mého táty a Sirius mi to řekl až tam na tribuně. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem ho prostě objala…"
Lupinovy tváře začínaly pomalu ale jistě rudnout. Styděl se…. Styděl se sám za sebe, za své chování…
" Já… nevěděl jsem to, omlouvám se. Sirius mi nic neřekl…" Vyhrknul.
"V pořádku… Sirius nikomu nic neřekl" Chvíli bylo ticho. To škaredé, tiše-tiché, hryzavé ticho.
"Ehm… myslím, že bych za ním měl jít."
"Běž, bude potřebovat přátele…" Remus přikývnul, rozloučil se s Havraspárkou jediným mávnutím, načež se odporoučel k hradu. Sonia ho doprovodila pohledem, kam jen to šlo…
Pak už za sebou ale uslyšela jakýsi dusot nohou. To jí přimělo ke zvědavému ohlédnutí.

"Sonio! To jsi na mě nemohla počkat?!"
"No jo no… sorry. Můžeme jít na oběd?!!!" Pronesla Sonia poněkud zesíleně. Musela si hold vynahradit ten pološepot…
"Neřvi na mě!" Opáčila se Terka.
"Já na tebe neřvu! Co se ti zas dneska děje?"
"Mně? To spíš co se tobě dneska děje! Celý zápas jsi mlčela, ani jsi nekřičela nic ve stylu "Choďte do rici, vy Nebelvírští *cenzura*, ani jednou jsi po nikom, kdo proletěl kolem, nehodila botu a navíc jsi ještě dala pusu Blackovi! Copak tohle je normální?"
"Není! A tobě do toho taky nic není! Nestarej se o mě; já se ti taky nestarám o Šňupa… nebo snad jo?" Pronesla Sonia kousavě.
"Fajn… jak chceš…"
"Teri prosím tě! Nemůžeme se dohádat až pak? Já mám hrozný hlad!"
"To je fakt… jdeme jíst. Co je dneska na oběd?" Optala se Terka, míříce k hradu.
"Pečené kuře s bramborovým knedlíkem a se zelím." Sonia se zazubila, přičemž se jí nebezpečně zablýsklo v očích.
"Ha! Verča bude balit… slepice už mají hlad."
"A co teprve De Chamoneixová |čti De Šamoniová| ta bude katapultovat. To zas bude oběd… už se nemůžu dočkat! Sedneme si k Nebestolu… jo prosím! Sedneme si k Nebestolu!!"
"Tak jo… bude to lepší, než schytat knedlíkem do hlavy… ještě k tomu od té Nebelvírské děvky…" Povzdechla si Terka. To už to Sonia nevydržela a na celé kolo se rozesmála. Dokonce tak moc, že se pár prváků v její blízkosti leklo.
***
"Ahoj holky… co vy tu?!" Rozzářila se Lily, ku příležitosti zaregistrování Terky se Soniou u Nebelvírského stolu. Rusovláska neváhala a usadila se vedle Soni, která jen protočila oči. Terka do ní však pod stolem čutla, takže se škleb na její tváři rázem proměnil v milý úsměv.
"Ahoj Lily" Pousmála se starší z Havraspárek.
"Čau Evan - ehm… chtěla jsem říct Lilie…" Sonia se na Terku vítězně usmála. Dále pak úspěšně ignorovala Evansovou, která ji propaloval pohledem.
"Já jsem Lily!"
"Vážně? Já jsem to věděla… byla jsi chytrá holka a teď je z tebe-"
"Kytka…" Sonin proslov doplnil nově příchozí Sirius.
Vzhledem k tomu, že s Blackem se dostavil i zbytek Pobertů, smáli se, kromě Soni, ještě další 2 lidé. Remus s Peterem naštěstí měli tolik slušnosti na to, aby smích tlumili rukou před pusou… Od toho tu už však byl James, který se okamžitě usadil vedle rozhořčené Lily a začal ji uklidňovat. Ne že by snad rusovláska vypadala na to, že to potřebuje, ba naopak! Dokonce ho i párkrát odpálkovala její oblíbenou větou "Neoxiduj, Pottere!"… Tázaný si však ani tak nedal říct. Po nějaké té chvíli se Lily zvedla a celá rudá odběhla kamsi pryč.
Ostatní přísedící zdatně bavila Barbara De Chamoneixova, profesionální katapultérka jídla vidličkami. Když kolem Nebestolu procházel Malinovski, Barča dokonce odpálila knedlík tak výborně, že mu přistál na rameni. No to jste měli vidět to mevro! Malina, jakožto citlivý student Mrzimoru, sebou nejprve zašil, ale jakmile uviděl, co to na něm vlastně přistálo, začal sebou nekontrolovatelně šít, ječet, vyvolávat Undyho a hned na to maminku…
"Ježiš marjá Malina nešil, v-v-vždyť je to jenom" Smích. "Jenom" Smích "Jenom kus…" Smích. "…knedlíku!" Pronesla Barča v záchvatech smíchu.

"Siriusi jak jsi na tom?" Špitla Sonia. Tázaný se jen ušklíbnul. Začal k ní mluvit, až když se ujistil, že je nikdo neposlouchá. Remus zaměstnal Terku rozhovorem o nově vydané knize, jménem Zaklínač; Peter se snažil přiučit se něco od stále střílející Barbary a James se hrál šachy sám se sebou, protože jediný, s kým by se dalo hrát byl Bob McKinnon a ten měl očividně dost práce se zkoumáním konzistence nějakého fialového lektvaru...
"Greenová, že jsem ti řekl, že otec zemřel, ještě neznamená, že do toho budeš strkat čumák"
"Víš co, Blacku? Ty bys měl být potěšen, že do toho strkám čumák. Pokud sis ještě nevšimnul, stálo mě to i pár slz!"
"To si můžeš podat ruku s Regulusem… Mě do toho ale netahej!"
"Do čeho tě jako nemám tahat? Do toho, že ti zemřel otec? Sakra Blacku, vždyť to byl on, kdo tě naučil lítat na koštěti a…" Sonia znejistěla. Dobře věděla, že Sirius Black odjakživa nerad mluvil o vážných věcech. Ona se ho však i přesto rozhodla trápit.
"A co dál? Koště…" Pronesl opovržlivě. "…to bylo to jediné. Nenáviděl jsem ho, stejně jako zbytek mojí rodiny!"
"Že tě hanba nefackuje Blacku! Jak můžeš něco takového říct?!!" Sonin tón byl stále ještě tichý. Bylo však jasné, že už to dlouho nevydrží.
"To ty nemůžeš pochopit… máš dokonalou rodinu, která tě zbožňuje! A moje?! Musel jsem od nich utéct, protože jinak bych se z toho zbláznil!" Odseknul Sirius. Sonia se jen zhluboka nadechla a bezmocně rozhodila rukama.
"Slib mi aspoň, že půjdeš na ten pohřeb… nechci tam být sama" Špitla.
"Ani jsem neměl v plánu tam nejít…" Věnoval jí rádoby úsměv, načež jí povzbudivě stisknul ruku. Sonia se pousmála. Zároveň však střelila pohledem k Remusovi, který ji na oplátku zpražil pohledem svým.

Když tu, co se nestalo! Za Terkou, kde se vzala, tu se vzala, Veronic tu náhle stála. Terka sebou trhla a věnovala Verči nechápavý pohled. Stejně tak to udělala celá skupinka.
"Rychle… Anna má průšvih!" Vyhrkla udýchaně skoroplavovláska.
"Už zase?! Jak ona to dělá… klobouk dolů"
"Kde je?" Optala se věcně Terka.
"U-u-u jezera… ale je tam i-" Verča se zarazila při pohledu na Poberty. Ti však vypadali, tak zúčastněně, že ji to až překvapilo.
"No tak mluv Jugsonová!" Naléhal James.
"Snape a-"
R: "A?!"
V: "A Peroxid!"
So: "Přeloženo do normální řeči, Malfoy… Malfoy…cože Malfoy?!"
T: "Co ten tady dělá?!"
So: "Je ne sais pas…" Tmavovláska se na nohy vymrštila takovým způsobem, až jí pár zbloudilých loken spadlo do očí. Podobně to udělali i James, Terka, Sirius a nakonec i Lupin. Všichni se, co nejnenápadněji, samozřejmě, vydali za Verčou. Jenom Sonia s Remusem si nějak dávali na čas. Tedy Remus ani ne… spíš Sonia.
"Pojď, musíme jít"
"To není fér! Já Andulu poslední dobou zachraňuju skoro každý den… ať se taky starají jiní." Odpověděla zatvrzele, zatímco pozorovala pomalu se ztrácející skupinku.
"Ale no tak…" Remus Soniu chytil za bradu, čímž jakoby si vyžádal oční kontakt. Dívka raději uhnula pohledem. Víte, ono dívat se do těch medových očí a přitom říct ne ani nešlo…
"Tak fajn. Půjdu tam, ale budeme stát v pozadí, já už se nějak angažovat nebudu!" Havraspárka se otočila na podpatku, pohodila hlavou a hrdě odkráčela z VS pryč. Remus se jen pousmál, zakroutil hlavou a Velkou síň opustil pár vteřin za Soniou.

8. Kapitola: Atentát na Malinu

5. května 2012 v 16:19 | Lady Malande
8. Kapitola: Atentát na Malinu
Odbila desátá hodina dopolední. Sedmé ročníky se tísnily okolo vyvýšené plošiny v učebně č. 11, na němž stála profesorka Loučková s jakousi - podle Siriusových slov - pihatou kočkou. Když se tak na ty dvě díval, napadly ho neslušné až perverzní myšlenky, takže radši pro jistotu kouknul na Jamese. Ten měl však pohled přilepený na stejném místě, jako měl před chvíli on sám, akorát s tím rozdílem, že málem slintal. Tichošlápek se zazubil, načež příteli vrazil facku.
"Au! Proč mě kruci budíš?!" Křikl James.
"Kdo to je?!" Black kývnul hlavou směr blondýna naproti Loučkové.
"Nemám páru…"
"Ty vole, to je moje sestra!" Zkonstatoval Bob McKinnon přidušeně, zastavil se u Siriuse s Jamesem a celý svůj výstup zpečetil plácnutím do čela a jakýsi komentář "Proč zrovna já bože?!".
"Kámo já mít takovou sestru, tak jsem ten nejšťastnější bratr…" Ušklíbnul se Sirius. James se už, už k čemusi nadechoval; přerušila jej však starší z žen na stupínku.
"Dobrý den všem. Dnes si zopakujeme souboje, podobně jako tomu bylo ve druhém ročníku." Šum, který se rozlehl místností, zahnala třemi rytmickými tlesknutími.
"Nejdříve Vám s kolegyní McKinnonovou předvedeme, jak by měl takový souboj vypadat…"
"Jen předvádějte…" Uculil se Potter.
"… a pak si to vyzkoušíte vy sami. Vzhledem k tomu, že jste již inteligenčně na vyšší úrovni, než děti - pane Pettigrew, zacpěte si uši - jsou povoleny všechna kouzla a kletby, samozřejmě, až na ty, jež se nepromíjejí." Další výbuch nekontrolovatelného šumu se profesorka nijak nepokoušela ztlumit. Otočila se ke své soupeřce. Obě ženy se uklonily a odebraly se každá do své části stupínku. Mužské osazenstvo, zvláště pak Potter, Black, Malinovski a Underforest, se neubránili obdivným poznámkám k pozadí osob opačného pohlaví. Vzápětí však sebou Dorcas Loučková trhla, přičemž vyslala první, dobře mířený Expelliarmus. Marlene McKinnonová jej bez problémů, s hůlkou za zády odrazila. Další útočné kouzlo, tentokrát Petrificus totalus, vyšel z hůlky blonďaté krasavice. Bylo šikovně cíleno ke kotníkům, tedy na místo, kde bylo jeho odražení nejobtížnější.
Z Marliina stylu boje se dalo vyčíst mnoho věcí. Například to, že se kouzlení aktivně věnuje, což také souviselo s její profesí. Byla bystrozorkou a zároveň také členkou nově vznikajícího útvaru jménem "Fénixův řád". O tomto společenství se proslýchalo kde co. Nikdo však neměl odvahu zeptat se na to samotných členů, ne-li zakladatelů. On vlastně ani nikdo nevěděl, kdo jsou jeho členové…
Inu souboj pokračoval v podobném duchu až do doby, než jedno z kouzel vyslaných blondýnou McKinnonovou zasáhlo brunetu Loučkovou přímo do hrudi. Nebylo to, k jejich smůle, vážného. Jen Serpesortia //xD//. S přičarovaným chřestýšem si Loučková jedním máchnutím hůlky poradila, načež s úsměvem uznala svou prohru.
"Teď vy. Co třeba pan Pettigrew, slečna Jugsonová!" Vyvolala dva nejnevyzpytatelnější případy semého ročníku… Zatímco Peter se potěšeně usmál, Veru protočila oči. Inu vyšla tedy tři schody, jež oddělovaly plochu stupínku od země, připravila si hůlku, poklonu vůbec neřešila a počkala, až Peter vyšle nějaký ten pokus o smysluplné kouzlo. Nestalo se. Dívka tedy natáhla ruku s hůlkou tak, aby Peterovi mířila na hrudník. Doufala, že když bude jasné, že kouzlo sešle tam, Peter ho odrazí, nebo se mu aspoň vyhne. Chyba lávky! Ani jedno, ani druhé. Peter se sesunul k zemi, v mdlobách. Verča vyprskla smíchy, stejně zbytek osazenstva.
"Tak to bylo nezvykle rychlé… pane Pottere, odkliďte si tu mrtvolu… Připraví se slečna Scabiorová, pan Malinovski!"
"Ne! Já s ní nejdu!" ozval se odkudsi z davu protestativní hlas.
"Pane Malinovski, buďte té lásky a nebuďte srab!"
"Ale já to nemám v koleji"
"To vás neomlouvá!"
"A co moje zkostnatělé tělo?"
"Ach ano… chyba lávky. Pro tentokrát Vás ušetřím… koneckonců, na čem by se pak po Vaší smrti učila anatomie. Promiňte, neuvědomila jsem si to. Místo pana Malinovského tedy půjde pan Underforest… a bez řečí!"
"Karlos, drž se vole!"
"Hej Maloš… je to možne že jsi takový kokot?!"
"Tak si tam zkus jít… víš, co mi ta děvka udělala posledně?!"
"Ne vole"
"To buď rád"
"Pane Underforeste! Mám Vás snad porosit na kolenou, abyste se dostal za tu neuvěřitelnou
vzdálenost deseti metrů?!!!" Křikla Loučková tak naléhavě, že si ani Karlos nedovolil klást jakékoli známky odporu. Poté co se úspěšně dostal na pódium, se odvážně chopil hůlky, uklonil se soupeřce a odkráčel pár metrů dál. První útočné kouzlo nepatřilo nikomu jinému, než Aničce. Ona vlastně téměř všechna útočná kouzla patřila Aničce… Undy se stačil jenom bránit. Kdykoli kladl nějaký náznak o více než Expelliarmus, byl jeho záměr krutě potlačen nějakou podpásovkou. Souboj byl tedy vyrovnaný. Šlo o to, kdo vydrží víc. Po nějaké chvíli se dívce začala točit hlava. Musela rychle vymyslet nějaké kouzlo, kterým ho nenávratně dostane ze hry, neboť Undy vypadal stále bojovně a při silách. To ji už začalo dost vytáčet. Nakonec se tedy rozhodla pro proniknutí do mysli. Ne že by snad měla potřebu vidět, co si ten ichtiliot myslí. Důvodem bylo využití myšlenkového kouzla v pravý čas.
Plán by byl, teď si tak ještě vzpomenout, jak to ten Snape říkal… //xD// Losirko, Lafilomono, Lariste… shit! Proč muselo být tolik slov na L? Ten kdo kouzla vymýšlel, se asi musel hodně nudit. Tato myšlenka Anne přivodila úsměv na tváři a následně i zaváhání. No co byste řekli, Undy toho využil, zkusil štěstí a seslal na naši milou Everte Stativ. Kouzlo však nebylo zas až tak silné. Odhodilo ji jen metr a půl, možná dva, dozadu. Od hloučku Mrzimorských se ozval potlesk. Sám Undy si protřel oči a aby uvěřil, ještě jednou se na výjev podíval. Dokonce i Sonia se už, už chystala bučet, ale Terka ji zastavila. Všichni, co Aničku znali, věděli, že se s prohrou jen tak nesmíří. A taky že ne! Undy se k ní vydal ve snaze podat jí pomocnou ruku. Ale to neměl dělat. Anička se natáhla svou pravici jeho ruce, ale vzápětí ji vyměnila za hůlku.
"Levicorpus!" křikla. Účinek kouzla i přesto nebyl takový, jaký si představovala. Tedy, účinek by byl, spíš obětí nebyl Undy, nýbrž Malinovski. Ptáte se, jak je to možné? Jednoduše. Karlík se na poslední chvíli sehnul, což zapříčinilo to, že mu kouzlo prosvištělo nad hlavou a napálilo přímo do Alexejeviče, který stál za ním. Anne vytřeštila oči, načež se nenápadně pousmála. Učebnou se ozvalo jak obdivné mručení (od Zmijozelu), tak výkřiky typu "Fůj", "Ty svině Zmijozelská", "To není fér" nebo "Miluju Lady Gagu".
Undy neváhal ani vteřinu, probodnul Anne vyčítavým pohledem a následně se vrhnul na pomoc lásce své jediné, kouzelné… Malinovskému.
"Slečno Scabiorová! No to snad nemyslíte vážně!" K hnědovlásce, jež už se mezitím zvedla na nohy, se přihrnula profesorka Loučková. "Jak si to představujete?! Soubojnický klub není žádný holubník, nemluvě o tom, co se mohlo stát!!" Profesorka střelila pohledem k hloučku sklánějících se lidí.
"Hej Maloš… slyšíš mě vole?!" Undy vrazil příteli facku.
"Co je? Kde to jsem… kurva! Zapoměl jsem si nalakovat vlasy!!"
"Ale ne vole, dneska jsi zas byl v koupelně půl hodiny…"
"Fakt?! Tak že by to bylo předevčírem?"
"Pane Underforeste, jak je mu?!" Křikla profesorka Loučková.
"Ty vole, dyť ty si zas úplně dojebaný…" Zakroutil hlavu Karos. "Bez obav, bude v pohodě, profesorko!" Odpověděl. Loučková přikývla, oddechla si a potěšeně se pousmála.
"Pane Underforeste, buďte tak laskav a doprovoďte pana Malinovského na ošetřovnu. A co se týče Vás, slečno Scabiorová, ubírám Zmijozelu deset bodů za Vaše neférové a naprosto netolerovatelné chování." Všichni přítomní netrpělivě vyčkávali Aniččinou reakci. Jiní by už se dekovali, hnědovláska ale ne. Zvedla hlavu a pohlédla profesorce do tváře.
"Mohu jít?" Optala se s andílkovským tónem hlasu.
"Ovšem" Profesorka jí oplatila stejně. Anne věděla, že s touhle ženskou to má pořádně nahnuté. Neměla ji v lásce, i když si byla vědoma toho, že je jednou z nejlepších profesorů na škole. Ale když to nebyl fér! Loučková sama chodila do Nebelvíru a i přesto, že to na jejím způsobu výuky nikdy nebylo znát, Zmijozelští ji prostě neměli rádi. Anička netušila proč tomu tak bylo… asi se Nebexicht pozná na několik kilometrů…
***
Anne už stepovala před ošetřovnou dobrou půlhodinu. Nudila se, neboť do pokoje, kde se nacházela stále uražená Verča s nenávistně vyhlížející Edith se jí vážně nechtělo. Aby toho ještě nebylo málo, Sonia se na ni v hodině OPČM tak naštvala, že s ní už víc jak půl dne neprohodila ani slovo; a to už bylo co říct. Zatracený Levicorpus! Stálo jí vůbec to za to? Omluvit se Malošovi, uhladit to se Soniou a zbytkem školy. Jak prosté…
Když tu náhle, cvakla klika. Do dveří se vhrnul Alexejevič se zabandážovanou rukou. Měl dost ošklivě zlomené zápěstí, po Pomfreyovsku pečlivě obalené do běžné mudlovské sádry. Kolem krku měl efektní závěs, který však nebyl povinný, ale znáte Maliho… každý způsob jak zamachrovat, dobrý způsob! Za Malinovskim, jako obvykle, kráčel Underforest v plné zbroji. Jen co se s Aničkou střetl pohledem, skočil před polámaného přítele, s hůlkou nataženou před sebou.
"Ahoj Undy, taky tě ráda- Ale ne! Co to vidí, oko mé zelenavé, že by rtěnka na košili?" Zazubila se na něj; Karlos na moment zaváhal, sklopil hlavu k límci košile, načež se sebestředně pousmál. Naklonil se k Anne a přiblížil své rty k jejímu uchu.
"Chceš se přidat do sbírky?" Jemně ji políbil za ucho; Anne znervózněla. Do jejího zorného pole se dostal udivený Malinovski s ještě udivenějším výrazem a nejudivenější Pomfreykou za zády.
"Ehm… totiž… Malinovski… já si s tebou přišla promluvit…" Anne doufala, že to pochopí. Nestalo se.
"Pane Malinovski, ať jste do devíti hodin zpět na ošetřovně… převážeme to. Co se týče Vás, pane Underforeste, myslím, že pan Filtch nutně potřebuje Vaši pomoc. A jestli ne, tak máte hodinu astronomie…"
"Ale já nechodím na astronomii"
"Ne? Tak jste právě začal… sbohem!"
"Ty vole, proč zrovna já?!"
"Vy se ještě ptáte?" Poslední slova madam Pomfreyové už zazněla odkudsi z ošetřovny. Undy na ni po jejím odchodu ukázal vystrčený prostředníček, protočil oči, načež se s bezradným "Ej kámo, tak já razím" odšoural za Filtchem. Jen co zmizel z Aniččina dohledu, popadla Malinovského za ruku a táhla ho směr Salazarův výklenek.
"Tak poslouchej, omlouvám se ti za ten Levicorpus. Vážně jsem tě nechtěla-"
"Myslíš si, že mi bude omluva stačit?"
"To bych si ani ve snu nemyslela… no tak? Co chceš? Úkol do Formulí, esej o tlustočervech nebo pusu?" Pozvedla Anne obočí. Malinovski se až nebezpečně přiblížil. To se jí nelíbilo, proto ustoupila o pár kroků dozadu. Teď měl navrch Malinovski a bylo jasné, že mu to vůbec nevadí.
"Půjdeš se mnou na ples…?" Otázka vyzněla jako oznamovací věta.
"Já si to rozmyslím"
"To sis měla rozmyslet před tím, než jsi mi udělala tohle" Ukázal na ruku; Anne se zatvářila zmučeně, přemučeně a totálně promučeně. "Vsadili jsme se s Karlosem o to, kdo bude mít na ples kozatější babu…"
Anne se ušklíbla.
"To nemyslíš vážně!"
"…a já tomu volovi rozhodně nechci psát až do konce roku úkoly. Takže to vyhraju a ty mi s tím pomůžeš." Pousmál se, opřel se bokem o zeď a vrazil ruce do kapes. Hnědovláska natočila hlavu, snad aby na něj lépe viděla. Když si ho tak prohlížela, nevypadal zrovna nejhůř. Špinavě blonďaté vlasy mu čechral podzimní vítr, v jasně modrých očích to jen jiskřilo. Snad až na tu nezdravě pohublou, kostnatou postavu. Sonia ho minulý rok přirovnala k Testrálovi. Na připomínku, že Testrála nikdy neviděla odpověděla, že právě proto si ho tak představuje…
"Dobře, tak já s tebou půjdu!" Špitla. Alexejevičovi se na tváři objevil více než potěšený úsměv.
"Fakt? To si děláš prdel!! To jako že se mnou fakt půjdeš jo?!! Hustý!!" Byl z toho tak nadšen, že se dal na útěk kameny vykládanou chodbou. Anne jen nechápavě zakroutila hlavou, pozvedla obočí, načež se, co nožka nožku mine, vydala do Zmijozelské společenské místnosti.
Vzala to oklikou, tudíž z jinak pětiminutového pochodu, se rázem stal půlhodinový okruh Bradavicema. Divila se, že jí ten dopolední incident ještě nikdo nepřipomněl… když tu náhle ups! Blížila se k ní skupinka asi deseti lidí, směsice všech možných kolejí. Snad by toto místo i opustila, kdyby ovšem bylo kam utéct. Abyste rozuměli, dívka stála necelých pět metrů od zdi, jež zakončovala chodbu v přízemí. Byla tady možnost ukrýt se do učebny Dějin čar a kouzel, po její pravici, ale sama sebe ještě neviděla tak špatně, aby se musela schovávat před deseti zbabělými vrstevníky.
"Hele! To je ta Zmijozelská svině!"
"Hej ty… víš o tom, že jsi Malinovskému zlomila ruku?" Rozkřikla se na ni Ethel Gregorová, poněkud výbušná studentka Mrzimorské koleje. Anička si jen povzdechla a podívala se kamsi k cíli své cesty, tedy za zuřící skupinu. Když tu spatřila… ne. To není možné… Ten člověk, který celý výjev pozoroval zpoza sedmého sloupu, určitě nemohla být Veronic. Ta by jí přece pomohla… vždycky jí pomohla… vždycky až do doby, než… počkat, kdy jí vlastně naposledy pomohla?
Tok jejích myšlenech přerušila až další narážka cílená její osobě. Tentokrát vypadla z úst té krvezrádkyně Changové.
"Jsi smrtijedka, stejně jako všichni ostatní! Měli by tě zavřít do Azkabanu!" Chudák šikmoočka, ani nevěděla, co svou poznámkou způsobila…
To už si pochopitelně Anne nenechala líbit, vytáhla hůlku a namířila ji na ni. Než se však stačila nadát, hůlka ležela dva metry od ní a ona sama pocítila bodavou bolest ve spánku a na zádech. Kouzlo šesťáka Briana Murreyho ji odhodilo na tvrdou zeď. Ještě jednou pohlédla směr sedmý sloup, ale nikoho nespatřila. Došla tedy zcela objektivně k názoru, že měla mžitky před očima.
Brian se už, už pokoušel znova čarovat a snad by i čaroval, kdyby dostal příležitost. Než byste řekli švec, ležel vedle Anne na zemi, akorát čumákem dolů. Všichni se trhnutím otočili.
"Nechte toho vy idioti!" K hloučku lidí se s připravenou hůlkou řítila Sonia, kterou patrně Brianovo počínání dost rozčílilo.
"Je to smrtijedka!"
"Jasně… a já jsem čínský bůh srandy!" Protočila oči, načež si prorazila cestu k Aničce. Nad prvotním zamračením teď převažovaly obavy ve tváři… "Aničko, co se ti děje?"
"Ale nic… jsem v pohodě" Odsekla.
"Anna neštvi mě! Vždyť ti teče krev z hlavy!!"
"To nic není. Jdeme odsud…"
"Nepustíme Vás, dokud-" Na to už Anne znova vytahovala hůlku. V nestřeženém okamžiku se však Sonia postavila před ni.
"Dokud co…? Dokud ji definitivně nezabijete? Fajn, je to čutna a já s ní kvůli tomu oficiálně nemluvím, ale VY ji za to rozhodně nemůžete soudit-" Tmavovláska byla do monologu tak zabraná, že si ani nevšimla příchodu členky profesorského sboru. Z hůry na ni právě přísně shlížela McGonagallka a rozhodně nevypadala, že by se Soninými slovy souhlasila.
"Slečno Greenová, buďte tak laskava a nechte rozsudek na vedení."
"Jistě, promiňte profesorko…" Sonia sklopila pohled do země a obkreslila na podlaze podrážkou boty kolečko.
"Odeberte se okamžitě do svých kolejí… i vy, slečno Greenová. A obávám se, že si budu muset promluvit s ředitelkou Vaší koleje. Profesorka Loučková jistě nebude mít radost!" Všichni, včetně Anne už se ploužili po chodbě.
"Slečno Scabiorová, půjdete se mnou" Pronesla kousavě Minerva. Tázaná sebrala poslední kousek trpělivosti, zhluboka se nadechla, načež se, vždy o 2 kroky za profesorkou, odporoučela do ředitelny.
TOPlist