11. Kapitola

5. května 2012 v 16:25 | Lady Malande
11. Kapitola:

Většina studentů Bradavic seděla druhého dopoledne ve Velké síni. 65% přítomných prožívalo záchvat smíchu, 20% se pokoušelo smích udržet za dlaní a posledních 15% jen pohoršeně kroutilo hlavou, případně bezradně čučelo z okna. Ptáte se, proč? Brumbál totiž před necelou čtvrthodinou oznámil, že sedmé ročníky dostanou druhý úkol. Mělo se jednat o přidělování mimin. Úkol měl shrnovat učivo Studií mudlů a jak jinak, než nafasováním brečícího tvora. Samozřejmě že se nejednalo o živé děti, nýbrž o velmi důvěrně začarované panenky. Holt McGonagallová se činila.
Tato úžasná novinka, logicky vzato, nejvíce poškodila Maliho s Undym. Ti teď nedělali nic. Jenom mlčky seděli u Mrzistolu, hleděli každý do jiného okna a sem tam zalapali po dechu.
"Hej Karlos, jak dlouho si myslíš, že ty děcka budeme mít?"
"Proč jako ty děcka Maloš? Ono jich snad bude víc?!"
"Nevím kámo, ale musíme se připravit na všechno"
"No to jo. Víš co? Já asi zajdu za tím kokotem Skrkem."
"A proč?"
"Čorknu mu tu Marijánku, co tu tajně pěstuje"
"Hustý… ale na co ti to bude?" Optal se Alexejevič s nehraným zájmem.
"Ej já ti nevím. Tak to dáme těm děckám ne, ať z toho taky něco mají…"
"Ty Karlos, já si myslím, že to spíš budeme potřebovat my."
"Taky pravda. Usušíme to a pak se uvidí…" Oba mladíci souhlasně přikývli, tudíž byla debata uzavřena. Po chvíli se Maloš zvedl a, opět mlčíce, zamířil kamsi pryč. Jak tak šel chodbou, poklidným tempem, v růžové košili, kterou VELMI špatně skrýval mrzimorský hábit, nenarazil na nikoho jiného, než na Aničku. Ta se hnala s Terkou vstříc Astronomické věži.
Mali věděl, že ho Anička přehlédne, neboť byl na takové situace zvyklý//víte ono být kost a kůže není zase tak lehké…//. Proto zalarmoval všechny své dostupné síly a postavil se těm dvěma do cesty. Terka ho naštěstí uviděla včas a uskočila doprava//kam se čirou náhodou přiřítil Snape, zachytil ji, řekl jí, že ji miluje a dal jí neodolatelný polibek (mucq)…blablabla, tak jsi to chtěla, Terko?//.
Anička už však tak pohotová nebyla, proto to do Maloše plnou parou napálila. Chudák kluk to neustál, spadl na zem, Anička na něho. Onen nevinný Mali však, ještě v letu, stačil Anne přetočit pod sebe, takže teď tak nějak ležel na ní a civěl jí do očí.
"Mali" Vydechla pohoršeně.
"Ano?"
"Co to děláš?"
"Bavím se."
"A dobře?"
"Jo…"
"Ale no tak. Pust mě…"
"Proč bych měl?" Otázal se s pobaveným a zároveň i rošťáckým úsměvem. K tomu ještě pozvednul obočí a bylo vymalováno.
"Za pět minut mi začíná bylinkářství. Prýtová mě zabije, když přijdu znova pozdě."
"Dostanu pusu?"
"Zapomeň"
"Pak tedy nápodobně…" Ušklíbnul se a Anička sebou začala nespokojeně šít. Průchozím na chodbě musel tento výjev připadat velmi zvláštní. Ti dva však měli oči "jeden pro druhého".
"Dobře, ale pak už mě necháš jít."
"Samozřejmě"
Inu zvedla se Anička, jak jen nejvíce to šlo a vlepila mu pušinku, až to mlasklo.
"Stačí?"
"Bohatě…" Mali se na ni zazubil, vyhoupnul se na nohy, načež, se sebestředným úsměvem na tváři, odešel kamsi pryč. Anne nad tím jen zakroutila hlavinkou. Následně vytřeštila očka a rozběhla se třetí kosmickou směr astronomická věž.

Po hodině kráčela slečna Scabiorová vstříc učebnou s hromadou teleskopů. Hlavinku sklopenou, všudypřítomné kruhy pod očima a ošklivá rána na spánku. Toť dnešní rozpoložení.
Poslední dobou bylo to, jak vypadá, poslední věcí, nad kterou přemýšlela. Všeobecný nátlak - zvláště pak z Nebelvírské strany - ji už přes měsíc bránil v klidném spaní. Vlastně nechápala, jak se mohla Malimu v takovém stavu líbit //hold láska si nevybírá xD//. Nicméně Anne procházela učebnou, když tu náhle se před ní objevila jakási silueta. V důsledku toho se jen zamračila a odsekla cosi ve stylu "s dovolením". Ona osoba však neprojevila ani nejmenší náznak ústupu. Anne proto zvedla hlavu.
"Čau Anna"
"Nazdar…"
"Musíme si promluvit."
"Proč? Abys mě zase mohla prásknout?" Opáčila hnědovláska. Jak jste již mohli vydedukovat, ono druhé konverzující stvoření byla Veronic Jugsonová.
"Sklapni! Bo tys mě mohla prásknout že?!"
"Ale Regulus je dobrý kluk. Nezaslouží si být další odškrtnuté jméno v seznamu…"
"Anna, dokážeš pochopit, že ho mám fakt hodně ráda?!!!" Veru specificky naklonila hlavu na stranu, přesně tak, jak to umí jenom ona.
"To říkáš u každého"
"No dobře, ale on je tak… prostě je to s ním jiné." Anička se už, už k nějakému odporujícímu argumentu, Verča však pokračovala. "Promiň…"
A: "Ty taky"
V: "Takže dobrý?" Anička přikývla.
V: "Už jsi mluvila se Soniou?"
A: "Ne"
V: "Tak to udělej, prý dostaneme nový úkol"
A: "Cože?!"
V: "No fakt, dneska večer. Ale všechny drby má ona"
A: "Sonia se mnou nemluví a já se jí vnucovat nebudu."
V: "Ale Anna jako! Usmiřte se. Musíme spolu jít do Prasinek a slít se U Tří Košťat, jako vloni!"
A: "Mám chuť na ležák…"
V: "Ne! Teď jdeme za Soniou"
A: "Nejdu"
V: "Ale jdeš…"
A: "Kdy že dostaneme ten úkol?"
"Večer" Odpověděla Veru.
A: "Už?"
V: "Kdybys mluvila se Soniou, tak to víš"
A: "Omg jdeme!"
V: "Kam?"
A: "Za Soniou"
V: "Tak jo…" Plavovláska se zazubila, načež se otočila a hrdě odkráčela za osobou, kterou znala a měla ji ráda. To individuum, které ji prásklo, jakoby po dlouhé době zmizelo někam hodně hluboko pod zemský povrch. Veru dokonce i tušila, že zmizelo už napořád. To pro Veronic znamenalo jediné. Teď už si i ona sama byla jistá, že může opustit své vlastní práskačské já na dobu neurčitou…

Jak tak opět kráčely chodbou, naskytnul se jim úžasný pohled. Tedy, on ten pohled nebyl zas tak úžasný… To jenom ony žasly nad tím, co vidí.
V Salazarově výklenku, tam, kde obvykle sedávala Veru, teď stála Terka a naproti ní Snape. Dokonce stál tak moc blízko, že to bylo divné. Zatímco on jí pronikavě hleděl do očí, ona neuhýbala pohledem, ba naopak! Když jste pak sjeli očima jen o trochu níže, mohli jste si všimnout, že k mladíkovi Terka natáhla ruku. Snape však uhnul. Následně se zamračil, nasadil zase ten známý, nic neříkající výraz, prudce se otočil a rychlým tempem zahučel za prvním rohem. Smutného výrazu v dívčiných očích, opatřeného povzdechem, by si nevšimnul jen hluchý, slepý, nebo úplně blbý člověk. Anne s Veru však nebyly ani jedno, tudíž každá jen probodla Snapea pohledem a padlo dokonce i pár sprostých slov.
"Já jdu toho debila zabít…"
"Ne! Jdeme za Soniou" Odsekla Anička sotva slyšitelně a odebrala se v původním směru. Vedle ní spokojeně klouzala po podlaze chodby i Veru. Víte, ona si teď myslela, že je strašný machr, protože měla začarované podrážky tak, aby jí to klouzalo. Tenhle vynález jí záviděli dokonce i Black s Potterem. No jó no, byla to borka.
Inu zanedlouho se dostaly až k Havraspolce. Tam úspěšně podplatily nějakého prváka - že prý když nezajde pro Greenovou, dostane Crucio přímo zad. No co byste řekli. V tu ránu pádil pro prefektku, mohlo by se zdát až čtvrtou kosmickou rychlostí.
Zanedlouho se ze dveří vyploužila i tmavovláska v pyžamu a žužových papučkách na nohou.
"Co jé? Co se děje? Už se perou?"
"Ahoj Sonio, ona Ti tady Anna chtěla něco říct, že?" Veru postrčila Aničku o nějaký ten cenťák k Soni. Ta se jen ušklíbla a složila packy na hrudi.
"Jenomže je otázka, jestli to chci slyšet, že?"
"Ale já jí nechci nic říct!"
"Anna prostě jí to řekneš a hotovo! Mluv, nebo se s Tebou přestanu bavit… opět." Stála si za svým Veru.
"Já poslouchám Anna, stále poslouchám, ale už dlouho nebudu, neboť se razím připravovat na dnešní úžasný úkol do Studia mudlů, na které nechodím a je mi to úplně jedno. To jenom Maddisonová zase kecá, jak to musíme vyhrát… nicméně, já poslouchám." Sonia párkrát zamrkala, načež nastražila uši takovým způsobem, že by i megaradar v Brdech jen tupě zíral. Anne ještě chvíli urputně mlčela, ale její výraz se pozvolna měnil z uraženého na zarputilý.
"Nedělej se! Tys moc dobře věděla, že jednou budu smrtijedka a i přes to ses se mnou bavila. Navíc, ani ty nejsi zářným příkladem čistoty ducha! Včera jsem Tě viděla u jezera s Drestonem…"
"Ale… Andulo! Vždyť, vždyť… Remus se pořád k ničemu nemá, tak jako co mám asi dělat!" opáčila s bezmocným rozmáchnutím rukou tmavovláska.
"No teda Sonio!" Veroničina reakce na sebe dlouho nedala čekat. Načutnutí se dostavilo téměř záhy.
"Anna, vždyť já Tě mám ráda, tak proč mi to děláš?!"
"Já ti sakra nic nedělám. Nikdy jsem se tě ani nedotkla! Ale dobře… sorry."
"Cože? Já nějak nedoslýchám… poslední dobou. No, tak?"
"Sorry!" pronesla znovu, již o něco zřetelněji, druhá z dívek. S tím se očividně Sonia spokojila, neboť párkrát tleskla, zeširoka se usmála, objala nastávající posluhovačku černé magie, vrazila jí pusu na čelo a zapadla zpět do své společenské místnosti. Anne se jen ušklíbla, načež pohlédla na Veru.
"Stačilo?"
"Jo. Anna, já nechápu, proč ti to tak trvalo…" utrousila ještě Veru, na cestě zpět do sklepení.
"Protože jsem magor a blázen… Opakuješ mi to už sedm let a vlastně nechápu, proč jsi ještě neřekla-"
"Fuck you…?"
"Přesně tak!" Anne jí věnovala více než prosebný pohled, načež už s notnou dávkou načutnutí, pokračovala v cestě home=sklepení=nezmizel=Regulus+Veru=***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist