Dárek od jamauby

24. listopadu 2013 v 14:54 | Lady Malande |  Kouzla, dobré a zlé síly, nadpřirození hrdinové

Dárek od jamauby
Mukaši attadži o na.
Bylo nebylo, na jednom místě žila dívka jménem Urihimeko. Zatímco celá její rodina pracovala na poli, Urihimeko tkala na tkalcovském stavu, kiikarari batajara. Jednoho dne přišla z hor jamauba, zastavila se u okna a nakoukla dovnitř.
,,Urihimeko, co to děláš?" zeptala se.
,,Tkám."
,,Dej mi trochu vařené rýže." Jamauba věděla, že truhla v domě byla plná rýže, velký kotlík stál na svém místě a v dřevníku bylo dost dřeva na zatopení. Řekla dívce, aby uvařila rýži, uhnětla rýžové koule a poskládala je do řady k otevřeným dveřím. Urihimeko dělala poslušně všechno, co jí bylo nařízeno. Jamauba si sedla před dveře, odhrnula si své vlasy, které měla zacuchané a žmolkovité jako liány vistárie, a nahoře na hlavě se jí objevila velká tlama. Hodila si do ní rýžovou kouli, pon, a rozžvýkala ji, pakuri. Poté, co snědla všechny rýžové koule, pon-pakuri pon-pakuri, odešla zpátky do hor.
Dalšího dne, zatímco Urihimeko tkala, kiikarari batajara, kiikajari batajara, přišla z hor opět jamauba a nakoukla oknem dovnitř.
,,Urihimeko, co to děláš?" zeptala se.
,,Tkám."
,,Dej mi pár švestek, které rostou na tom velkém stromě za kuchyní."
U kuchyně rostla statná slivoň obsypaná červenými plody, až se větve prohýbaly.
,,Sněz jich, kolik chceš," řekla Urihimeko. Jamauba hned vyšlapala na strom a snědla všechny švestky, nenechala ani jednu.
Následujícího dne, zatímco Urihimeko prohazovala člunek přízí a pod rukama jí vznikal pěkný vzor, přišla z hor znovu jamauba a nakoukla dovnitř.
,,Urihimeko, co to děláš?" zeptala se.
,,Provlékám nit."
,,Taková krásná příze! Úplně se mi z ní sbíhají sliny. Podej mi ji sem všechnu!"
Urihimeko vymotala všechny své bílé, černé, červené, modré a zlaté nitě a poslušně jí je dala. Jamauba otevřela velkou tlamu na vršku své hlavy a s pomlaskáváním do sebe vcucla celou přízi. Když dojedla, řekla: ,,Urihimeko, zítra ráno se podívej pod okno. Bude tam něco zvláštního. Pěkně se o to postarej, nezapomeň!" Pak odešla zpátky do hor. Urihimeko se dala do pláče, protože neměla další den co tkát, jamauba jí všechno snědla. Když se rodina vrátila večer z pole, zeptali se: ,,Urihimeko, proč pláčeš?"
,,Jamauba mi snědla všechnu přízi a já teď nemám co tkát."
,,To přece nevadí, že ti všechnu snědla, můžeš si napříst a obarvit nové nitě a tkát znovu, tak přestaň plakat. Pojď si rychle sníst večeři a šup do postele," říkali si a snažili se ji utěšit.
Když ráno přišla Urihimeko k oknu a vyhlédla ven, bylo tam cosi, co vypadalo jako vysoká hromada bobků nakupená na slaměné rohoži. Lidé to uviděli a říkali: ,,Něco tak odporného bychom měli hned vyklopit do žumpy."
Ale Urihimeko odpověděla: ,,Ne, ne, jamauba řekla, že se o to mám hezky postarat. Bylo by neslušné, kdybychom to vyhodili. Musíme to umýt a dát stranou." Nakonec všechny přesvědčila. Sice si drželi nosy, ale odtahali tu hromadu na zádech k potoku za domem a tam ji vysypali do vody. Bobky se ve vodě rozpustily a stal se z nich čínský brokát, který hrál pěti odstíny červené barvy. Brokát se rozprostřel po hladině a vznášel se v proudící vodě, odvíjel se k prvnímu mostu, ke druhému mostu, a když dosáhl třetího mostu, byla to krása k nevypovězení. Od té doby se rodině říkalo brokátoví boháči a byli vážení široko daleko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se Vám tento příběh?

Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist